Proč je rakovina neléčitelná?

James Tyler Kent (1849 - 1916)
Přeložila Jana Hollanová
 

Co je nutno objevit, co by vedlo k vyléčení rakoviny? Jak to, že v jednom případě se pacient vyléčí, kdežto jiné případy, a je jich většina, skončí neúspěchem?

Je pravdou, že  v některých případech jsou přítomny dostatečné staré symptomy, které vedou k nalezení léku, ale ve většině případů neobjevíme nic, kromě maligního útvaru a s ním spojených znaků, tj. tvrdosti, bodavých bolestí, ulcerace, zvětšených uzlin a tendence k zasažení okolních partií při vývoji maligní tkáně. I úplný nováček by dokázal určit takový maligní útvar i bez pomoci mikroskopu. Pak tedy u většiny případů je chudost symptomů charakteristikou daného stavu věcí. Kdyby bylo možno s určitostí popsat mentální symptomy dítěte, spolu se symptomy od dětství až po dospělost, pak by bylo možno něco udělat. Rakovina se obvykle dostaví v pozdější fázi života, kdy už jsou zážitky z dětství zapomenuty. Pacient se nepamatuje, v jakém duševním rozpoložení byl jako dítě, rodiče už ani nemusí být naživu, a sourozenci vyprávějí jen o rozpustilých kouscích bratra či sestry.

Mnoho našich pacientů k nám přichází s anamnézou plnou medikace už od raného dětství, všechny chorobné stavy v dětství byly potlačeny – vyrážky byly potlačeny, symptomy byly změněny hrubými léky, žádný jasný obraz konstituce se nemohl rozvinout. Už nikdy nezjistíme, jestli dítě bylo paličaté, zlomyslné, nezvladatelné, hysterické, násilnické, pomalé v učení nebo jestli bylo pravým opakem, dozvíme se jen o těch nejběžnějších věcech z puberty, což je zejména u žen období, které je nutno prozkoumat. A pokud symptomy, které se objevily od narození až po současnost, zůstaly neodhaleny, pak není divu, že rakovina je neléčitelná.

Chceme-li vyléčit jakýkoli  stav, musíme předepsání založit na totalitě znaků a symptomů, nikoli na patologii. Rakovina je konečný výsledek. Symptomy jsou od počátku vnějším obrazem pacientovým. Jestliže byly potlačeny nebo změněny léky, které nejsou homeopatické, nezbývá už nic, co by homeopat mohl udělat, a ani chirurg nemůže být úspěšnější. Paliace a prodloužení života nejsou léčba.

„Všechny léčitelné nemoci se inteligentnímu lékaři ohlašují svými projevy a symptomy.“ (Hahnemann) Patologické stavy, stejně jako pacient, jsou neléčitelné tam, kde nejsou žádné projevy a symptomy, a pokud nejsou žádné projevy a symptomy, neléčitelné také zůstávají. Projevy a symptomy ustupují v přímé úměrnosti k postupu patologie. To je obzvláště výrazné u rakoviny, tuberkulózy, diabetu, Brightovy nemoci, a u všech organických tělesných stavů. V některých případech lék, který byl kdysi indikován mentálními a fyzickými symptomy, bude působit kurativně dokonce i u mírně pokročilé patologie; u jiných případů takovýto lék brzy odhalí, že pacient je nemocný už příliš dlouho a že patologie pokročila příliš daleko, a reakce je tak chabá, že pacient rychle upadá a lék musí být antidotován.

Vzpomínám si  na pacienta, který dlouhá léta trpěl tuberkulózou plic, měl na plicích kaverny, několikrát měl chrlení krve, mentální a fyzické symptomy z anamnézy volaly po Phosphoru, a dokonce i v době, kdy ke mně přišel, tento lék odpovídal symptomům. Podal jsem mu tedy Phosphorus ve vysoké potenci, protože jsem tehdy ještě neměl dost rozumu, takže pacient dostal vysokou horečku, nezvladatelný průjem a prudce se zhoršoval. Bylo zřejmé, že brzy zemře, ale Arsenicum antidotovalo příliš silný účinek Phosphoru, a pacient žil ještě několik měsíců. Pacient musí mít schopnost reagovat, když je mu podáno similimum, jinak je mu po takovém léku hůře než předtím.

Z toho plyne, že homeopatický lék je lékem pouze tehdy, když pacient na něj může reagovat, jinak je to pouze podobná substance, nikoli lék. Kdy similimum není homeopatickým lékem, to je zcela nový problém pro mnoho zdatných teoretiků. Není jím vždy, když pacient nevykazuje tuto reakci, na kterou se vždy spoléháme a která se vždy rychle dostaví u všech léčitelných případů. Někteří pacienti tuto schopnost reagovat ztratili, a přitom nemají žádné viditelné nebo zjistitelné organické onemocnění. Tak je tomu i v případě starých lidí, kteří zemřou na stařeckou slabost, k čemuž je možno podotknout, že mrtví žádnými nemocemi netrpí.

U starých lidí často vídáme v jejich posledních chvílích rychlou reakci po léku, která však trvá jen několik hodin, načež se nemocný sune k poslednímu odpočinku. Velmi podobná je tato neschopnost reakce i u některých slabých jedinců, mladých či středního věku. Ať už plyne z konstituční slabosti nebo z patologických stavů, neschopnost vitální reakce je stejná.

Když uvažujeme o léčitelnosti rakoviny či tuberkulózy, musíme tuto otázku zahrnout do svých úvah. Míru reakce můžeme posoudit pozorováním symptomů po podání léku. Každý pacient reaguje úplně jinak. Obecně lze vyvodit pouze jediný závěr – pokud jsou přítomny projevy a symptomy, pak dobrá vitální reakce pokračuje, ale jestliže projevy a symptomy vymizely a jejich místo zaujala patologie, je zcela nemožné předpovídat jaká bude kvalita pacientovy reakce, dokud pacienta neotestujeme podobnou substancí. Jestliže je toto známo, pak snadno pochopíme, proč se u chronických případů po podání podobného léku navracejí staré symptomy. U pacientů se slabou reakcí jde pouze o paliaci, zatímco ti se silnou reakcí procházejí všemi starými symptomy, a to v opačném pořadí než se tyto symptomy objevily.

U pacientů s rakovinou nebo s tuberkulózou si můžeme být jisti jejich definitivním uzdravením, pokud se po podání léku dostaví staré symptomy. Tito pacienti však jen zřídka mají natolik silnou vitální reakci, aby se u nich projevily staré symptomy, jsou tedy neléčitelní.

Schopnost uhodnout lék z projevů a symptomů, ať už přítomných či minulých, je jednou z podmínek léčby; další a úplně jinou věcí je ovšem pacientova vitální reakce. Nalézt lék, který by pacientovi vrátil ztracenou schopnost vitální reakce je zatím nemožné. Ani chirurgie v tomto bodě úspěšná nebyla.