Raději píšu než mluvím

Baryta sulphurica

Ing. Jiří Vrbík  jirivrbik@raz-dva.cz

Vše začalo jako obvykle telefonátem. Volala mi nějaká žena. Ptala se, jestli může objednat k léčbě svého syna, který má ostruhu na patě. Na můj dotaz kolik je synovi  mi odpověděla, že 22 let. Překvapilo mne to, předpokládal jsem, že syn je nezletilý, když jej objednává matka. Zajímal jsem se tedy, proč se neobjedná sám. Dostal jsem odpověď, že syn žije v Praze a proto ji požádal, aby ho u mne objednala. Už jsem se dále nevyptával, dohodli jsme si termín a rozhovor ukončili. Přesto mi to stále vrtalo hlavou. Při telefonickém hovoru přece nehraje vzdálenost žádnou roli, z Prahy se lze objednat stejně snadno, jako z Liberce. Cosi mi uvnitř našeptávalo, že v této skutečnosti je klíč k řešení. V tomto okamžiku však nebylo dále o čem spekulovat a tak jsem vše odložil až na naše setkání.

V den vyšetření se do mé ordinace dostavili oba. Usadili se do křesel a já jsem se dotazem ujistil, že pacientem je pouze onen mladý muž. Řekl jsem matce, že obvykle při práci s dospělým klientem nepotřebuji další rodinné příslušníky, jejichž přítomnost naopak mnohdy působí rušivě, že může odejít, že se synem se dokážu domluvit sám. Po jejím odchodu jsem začal obvyklým způsobem zjišťovat úvodní údaje – jméno a příjmení, datum narození, bydliště atd. Ihned se zjevila důležitá skutečnost případu - ten muž koktal a to přímo neuvěřitelně. Bylo to velmi zvláštní koktání, nikdy jsem podobné neslyšel. Chvílemi naprosto ztrácel kontrolu nad svým jazykem a ten jakoby si v ústech dělal co chtěl. Rozkmital se a vydával zvuky, většinou někde uprostřed slov. Bylo to něco jiného, než úporná snaha Stramonia vyslovit první slabiku, nebo zbrklá klopýtavá mluva Caustika. Zapsal jsem si potřebné údaje a pokračoval jsem v zaběhlém stereotypu. Zeptal jsem se ho, proč přichází. Řekl mi, že má ostruhy na patách, které se vytvořily asi před dvěma lety. Nijak nebolí, ale odírají se mu paty a má problém vybrat si vhodnou obuv. Má skoliózu, bolí ho páteř, především ráno při vstávání. Problémy s páteří má od dětství, dvanáct let chodil na rehabilitaci kvůli oslabenému zádovém svalstvu.

Obvykle zpočátku nijak nereaguji, zapisuji si fakta a vyčkávám. Také tentokrát jsem nemusel pacienta nikterak povzbuzovat, o svých problémech s řečí začal sám:

„Jsem nervózní člověk, vadí mi moje řeč. Mám strach z lidí, nevím jak to popsat.... Jednání s lidmi je mi extrémně nepříjemné, ztrapním se tím, jak mluvím.  Vnitřně se rozklepu, zpotím se, připadám si hloupě z toho svého koktání. Po rozhovoru si vše pořád dokola přehrávám a dlouho na to myslím.... Nedělám žádné závěry, jen si to přehrávám a cítím se trapně.“

Kdy začaly vaše problémy?

„Před školkou. Průběžně v čase se to střídavě zhoršovalo a zlepšovalo. Na gymplu to bylo lepší, tam jsem mluvil skoro normálně. Šel jsem na gympl po páté třídě, ale vydržel jsem tam jen čtyři roky. Bylo tam hodně jazyků – němčina, angličtina – cítil jsem se tam kvůli tomu špatně. Přešel jsem na průmyslovku a potom ještě na obchodní akademii. Ale nakonec jsem zjistil, že na gymplu to bylo nejlepší – prostředí, lidi, profesoři, studenti. Byli slušnější, chytřejší. Obchodní akademii jsem nedokončil, přerušil jsem studium ve čtvrtém ročníku a teď pracuji na volné noze. Píšu knížky, vždycky mne to bavilo. Napsal jsem tři knížky o počítačích a programování a také spoustu článků. Studium jsem přerušil právě kvůli svému zájmu o psaní knížek. Snažím se psát lépe, podrobněji - knížky, které jsou na trhu, jsou horší než ty moje. Moje jsou aktuálnější, modernější.“

Zeptal jsem se tedy na jeho záliby:

„Zajímají mne počítače, už od pěti let. Také rád spím - je to příjemné, ležet, odpočívat, psát knížky, trénovat. Cvičím intenzívně Kung-fu, člověka to srovná, uklidní ho to. Je to se mnou těžký, jsem nervózní člověk, problémový pro druhé lidi. Neumím s nimi jednat. Při jednání s lidmi si připadám hloupě, mluvím hloupě.“

Jak vypadá ve vašem podání nervózní člověk?

 „Jako když má strach. Třeba na průmyslovce, když jsme se představovali - někam bych odešel. Štvali mě tam tím chováním. Chápu to, ale bylo to od nich hloupé. Přišlo mi to líto.“

Kdy jste měl naposledy strach?

„Dnes, než jsem šel k vám. Bál jsem se“.

Čeho?

„Vás. Neznám Vás, nevěděl jsem nic o homeopatii, cítil jsem se nepříjemně při představě toho setkání.“

 V čem Vás strach omezuje?

 „V přednáškách. Měl jsem několik nabídek přednášet, ale všechny jsem odmítl. Můj způsob mluvení je pro mne nepříjemný. Radši píšu než mluvím.“

Následovaly obvyklé dotazy na vše možné. Z těch podstatných či zajímavějších informací uvádím:

Má sestru, v rodině byl vždy matkou oproti sestře upřednostňovaný, vždy dostával to lepší. Matka je průbojná, ráda rozhoduje o všech věcech a občas je těžké s ní vyjít. V poslední době se s ní hádá  kvůli přítelkyni, se kterou žije v Praze. Přítelkyně je starší, je jí už třicet a to se matce nelíbí. Otec je klidný a nestranný, s ním je možné řešit problémy.

V dětství míval  časté angíny, chřipky, rýmy, alergie, záněty středouší. Po dlouhé chůzi jej bolí kolena, píchá v nich, horší při chůzi z kopce. Nemá rád horko, z tepla je unavený a líný, vyhledává chládek. Potí se hlavně na rukách, zejména při strachu, kdy mu též hlasitě buší srdce.

Zeptal jsem se na tři věci, které by si v životě nejvíc přál:

„Abych normálně mluvil, byl klidnější, nebyl líný a neodkládal věci“.

Řekl jsem tomuto mladému muži rovnou, že mne vůbec nezajímají ostruhy na patách. To, co je nutné řešit, jsou jeho problémy s řečí a nízké sebevědomí. Postavil jsem ho před hotovou věc: budu se snažit nalézt lék na jeho psychiku. Pokud v průběhu léčby zmizí i ostruhy, lze to jen přivítat. Léčba ostruh není mým cílem. Reagoval pozitivně a bylo zřejmé, že mé rozhodnutí vítá.

Jak se občas asi stává každému homeopatovi, nezorientoval jsem se v úvodu úplně přesně. Úvodní předpis zohledňoval jeho strachy – strach hovořit na veřejnosti, z cizích lidí, samostatně se o sebe postarat (nechá za sebe jednat matku, když potřebuje něco zařídit, jeho třicetiletá přítelkyně je pro něj spíše oporou než cokoli jiného), že si okolí všímá jeho nejistoty (strach, zmatek, že lidé zpozorují její; strach, zpozorován, že její stav bude); i skutečnost, že vlastně není schopen dokonale využít své schopnosti a naplnit tak očekávání své i svých rodičů. Z rubrik repertoria mi vyšla kombinace léků Calcarea a Silica, tedy lék Calcarea silicata, který, jak se mi zdálo, pokrýval dobře celý případ nejen po stránce mentální, ale i s ohledem na jeho potíže s páteří, ostruhami, klouby, i jeho časté angíny a nachlazení. Podal jsem tedy Calc – sil 30C.

Lék vyvolal reakci již pátý den, měl silné příznaky chřipky, kašel a tekutou rýmu. Při kontrole uvedl, že jeho nervozita při jednání s lidmi je trochu menší. Nemá už tak hrozný strach a nebuší mu srdce. Řeč se nezlepšila. Po dvou dalších měsících už žádný pokrok, přestože jsem dávku léku zopakoval. Donutilo mne to znovu se zamyslet nad případem. Napadlo mne, že by bylo užitečné vědět, co předcházelo vzniku jeho poruchy řeči, protože jak v úvodu uváděl, jeho problémy vznikly až těsně před školkou. Pacient mi však o svém ranném dětství nedokázal nic říct, prostě si na toto období nepamatoval. Nezbylo mi, než si pozvat jeho matku, jejíž případnou výpověď jsem původně nepokládal za potřebnou. Bylo to myslím poprvé, co jsem u dospělého pacienta musel k tomuto kroku přistoupit, tentokrát však výpověď matky byla velmi užitečná a okamžitě mi vnesla do situace jasno.

Matka si pamatovala přesně den, kdy došlo k tomu, že začal koktat. Bylo to v jeho 2,5 letech, 20. října po výletě v Harrachově. Byl to náročný výlet, bylo už dost chladno, on byl nastydlý, přepínal hlasivky a nakonec už mluvil jen tenkým hláskem. Druhý den ráno nemohl promluvit a pak začal koktat.

Od porodu se mentálně vyvíjel rychle, plynule mluvil od jednoho roku, brzy se naučil číst. Motoricky byl však pozadu, nedokázal udělat kotrmelec. Jako kojenec byl stále nemocný, trpěl na častá nachlazení, záněty středouší, angíny, horečky. Už v šesti nedělích přestal být kojený a přešel na Sunar, který odmítal a neustále jej zvracel. Vyrostl na čaji s medem, nic jiného nesnášel. Matka uvedla, že vyrůstal pod strašným zdravotním tlakem. Byl plačtivý, přecitlivělý, nechtěl spát ani jíst, krmili ho násilím. Míval noční děsy, mlátil kolem sebe. V jednom roce prodělal ošklivou angínu. Ve 2,5 letech lékaři zjistili, že má na levé polovině těla oslabené svaly, a že se celá levá strana vyvíjí pomaleji. Nenapnul levou nohu v koleni, nedokázal ji narovnat. I celý jeho další tělesný vývoj až do dospělosti byl nerovnoměrný, vždy jakoby se jedna strana vyvíjela pomaleji než druhá, od toho vznikaly problémy s páteří, objevila se skolióza. V pubertě hodně vyrostl, styděl se, uzavřel se do sebe, všech se stranil. Jeho jediným zájmem se staly knížky a počítače. Knížky prý u něj v pokoji zabíraly všechno volné místo.

Byla tu jasná etiologie – organismus oslabený stálými a nedostatečně léčenými nemocemi již od kojeneckého věku, nedostatečná výživa, zablokovaný a nerovnoměrný vývoj. Spouštěcím momentem je přetížení oslabeného organismu po náročném výletě, na kterém přepínal své síly. Na mysli mi vytanuly úryvky z Kenta: „Tento lék má vztah k vývoji mladého jedince... Když dítě prodělá téměř všechny choroby, spalničky, spálu, příušnice nebo pouze těžkou chřipku, celkový vývoj se zastaví... Některé orgány jsou paralyzovány, nebo se jeden orgán nevyvíjí, zastaví se, zatímco ostatní se vyvíjejí dále... Jednostrannost, pouze částečný vývoj, zablokování vývoje v dětství či v pokročilejším věku mne přinutí myslet na Barytu carbonicu.“

Bylo mi jasné, že se jedná o sůl Barya, jistě však ne o Barytu carbonicu. Jeho snaha prosadit se na poli teoretických vědomostí a schopností mne vedla ke složce Sulphuru. Prostudoval jsem tedy dostupné materie mediky a mé prameny mne dovedly až k článku Anandy Zaren v č. 4/97 Links – „Knihy raději než lidi“. Vřele jej doporučuji k prostudování pro pochopení tohoto krásného a potřebného léku. 

Cituji některé úryvky z článku:

„Pro mnoho jedinců Baryta sulphurica je plachost zvoleným životním stylem, pro jiné je to břemeno doživotního odsouzení s neschopností promluvit... Cítí se mnohem příjemněji ve společnosti knih a myšlenek než lidí...Cítí se lidmi zastrašeni a nemotorní, teoretizují a analyzují... Jsou chronicky stydliví, prožívají nesmírnou hrůzu, kdykoli jsou vyzváni, aby něco udělali před ostatními... Jsou přecitlivělí vůči možnému odmítnutí, ponížení nebo ostudě. Často se pro citovou oporu obracejí na příbuzné, považují je za bezpečné... Vyhýbají se situacím, kde by mohli být vystaveni zkoumání ostatních, jsou nesmírně citliví na ponížení, ostudu, rozpaky, pohledy ostatních...Nadměrně investují do svého image pouze v zaměstnání, mimo práci se cítí bezcenní, stydí se, jsou v rozpacích z toho, co říkají a dělají, neumějí udržovat konverzaci, navazovat kontakty.... Mohou být příliš ospalí, závislí na počítačích či sportech, odkládají věci... Jsou poddajní a vzdorovití zároveň, neklidní a ambiciózní, chtějí, aby věci pro ně byly vykonány. Potácejí se mezi grandiózností a zhroucením.

Nezbyly žádné pochyby, podal jsem Barytu sulphuricu 500D. Reakcí byla opět chřipka, zvýšená teplota a tekutá rýma. Na kontrole přiznává, že je klidnější při jednání s lidmi. Vzal si na týden volno, aby si odpočinul od práce. Chodil do kina, na procházky, prohlížel si Prahu. Zavolal komusi telefonem, což obvykle ze strachu nedokáže a telefonát proběhl v pohodě.

Lék bylo potřeba opakovat cca každé dva měsíce, neustále se lepšil jak v sebevědomí, tak v řeči. Stále byl na mně velice závislý, vyžadoval pravidelné kontroly a pokyny k braní léku, přestože jsem jej nabádal k tomu, aby si potřebnou dávku vzal sám od sebe, kdykoli bude mít pocit, že již předchozí dávka neúčinkuje. Byla to až směšně dětinská nerozhodnost v tom, kolik si má vzít kuliček a kdy, přestože jsem mu sdělil, že na tom, jestli si vezme o pár kuliček více či méně vůbec nezáleží. Pak začal být dost netrpělivý, zdálo se mu, že léčba nepokračuje dost rychle. Podal jsem mu dávku Bar–sulph 50M, kterou jsem mezitím objednal. Při kontrole za dva měsíce hlásí další průběžné zlepšování svých problémů. Například v restauraci objednával jídlo pro sebe i přítelkyni a komunikoval s číšníkem, což dříve nedokázal.

Potence 50M nepřinesla prodloužení intervalů nutných k opakování dávky, působila však hlouběji. Pacient dostal postupně ještě tři další dávky, po kterých se cítil stále uvolněnější a více v klidu. Zmínil se o strachu ze změn, které se v jeho životě dějí – na tréninku Kung-fu se pohádal s kamarádkou a těžce tuto rozepři nesl. Vysvětlil jsem mu, že je to důsledkem nárůstu jeho sebedůvěry, že je už nyní schopen se veřejně stavět za své názory a nepotřebuje být závislý na někom druhém z důvodu pocitů ochrany a bezpečí. Přemýšlel o svých schopnostech a uvažoval o tom, že s Kung-fu skončí, protože mu již tento sport nic nedává a byl z toho smutný (závislost a lpění na jistotách, tak typická pro Baryty). Přestože jsem mu opět navrhoval, že nemusí kvůli každé dávce léku jezdit ke mně, že si ji může vzít sám podle potřeby, nadále trval na příští kontrole. Nebyl by si prý jistý, zda si má lék skutečně už vzít a kolik kuliček si má nasypat (jednalo se o lék vídeňské firmy Peithner, což jsou drobné globulky, takže jsem jich většinou dával několik). Při poslední kontrole mi oznámil, že skončil s Kung-fu, našel si novou přítelkyni a s tou původní se rozešel. Prý končí s počítači, nechce už o nich vůbec slyšet, rozešel se i s bývalými kamarády. Netrval na další návštěvě a souhlasil, že si v případě potřeby vezme lék sám.

Od té doby jsem ho neviděl, ani se mi neozval, což už je více než jeden rok. Jediné, co by mne na tomto případu ještě zajímalo je, zda lék vyléčil i ty jeho patní ostruhy, kvůli kterým původně přišel.