Co je homeopatie?

z knihy Jiřího Čehovského Víc než léčba - homeopatie

Základní pravdou homeopatické léčby je poučka similia similibus curantur, podobné se léčí podobným. Možná znáte to staré anglické přísloví "sněz chlupy psa, který tě kousnul". Často ho používají opilci a zdůvodňují si tak zahánění kocoviny malou dávkou stejného alkoholu, který včera pili. Jsou to vlastně přírodní homeopaté. Princip homeopatické léčby byl znám již před tisíciletími. Už řecký lékař Hippokrates používal ve 4. století před n.l. léky s podobnými účinky k léčbě nemocí. Podobné léčil podob-ným také slavný alchymista šestnáctého století Paracelsus, žijící dlouho i v Čechách. A více či méně uplatňovaly tuto metodu i nesčetné generace babek kořenářek, šamanů a přírodních léčitelů. V podstatě jde o toto: víme, že například rulík zlomocný, belladonna, vyvolá po požití u zdravého člověka zarudnutí, horečku s rychlým nástupem, bolesti hlavy a v krku, pocení. Jestliže dáte belladonnu člověku, který trpí onemocněním s podobnými příznaky, může být rychle vyléčen. Ovšem pozor! Belladonna je jedovatá. Je tedy nutné dát pokud možno co nejmenší, avšak ještě účinnou dávku, abychom pacientovi neublížili. Jinak by lék mohl mít nebezpečné vedlejší účinky. A už jsme u druhé základní pravdy je zapotřebí použít co nejmenší dávku léku. Objevitel vědecké homeopatie, německý lékař Samuel Hahnemann, o němž bude mnohokrát řeč později, vyvinul zvláštní ředící postup. Výchozí látku, tinkturu surového léku ( lék rozetřený v lihu), třeba belladonny, doplnil devadesáti devíti díly destilované vody s lihem. Důkladně protřepal a jen jednu setinu obsahu dózy přenesl do další dózy a smíchal s devadesáti devíti díly vody s lihem. A to udělal desetkrát, třicetkrát, ale také i dvousetkrát. Zdravý rozum říká, že ve vodě nezůstalo vůbec nic z původní látky. Říkají to i někteří současní vědci. Homeopaté tvrdí něco jiného: čím je látka zředěnější, tím pronikavější a hlubší má účinek jak na psychiku, tak i na tělo pacienta. A také to dnes a denně dokazují na milionech pacientů. Tady je možná jeden z hlavních zádrhelů, proč mnoho lidí nemůže teoreticky homeopatii strávit. Tito lidé vycházejí z přesvědčení, že lidský život a svět kolem nás už je v zásadě plně vědecky vysvětlen, stačí jen vecpat zbývající záhady do předem připravených šuplíčků. Ale ono se to nedaří. Možná, že pak není chyba v záhadách samotných, ale v nevhodných šuplících. Je třeba vytvořit také šuplata nová, například homeopatická. Třetí důležitou pravdou homeopatie je zvláštní pojetí nemoci a zdraví. Homeopatický lék nesmí být nikdy předepisován jen podle názvu nemoci, na zcela ohraničenou lokální patologii. Je předepisován podle souhrnu všech psychických a fyzických charakteristik konkrétního jedince. Říká se tomu totalita symptomů. Představme si, že homeopata navštívil pacient s angínou. Bolí ho v krku, má teplotu. Takový údaj by možná stačil klasickému lékaři k tomu, aby předepsal antibiotika. Ale k homeopatickému předepsání je třeba znát mnohem více. Homeopat dobře ví, že není angína jako angína. Někoho bolí spíš vpravo, jiného spíš vlevo, jeden nesnáší horké nápoje, druhý zase studené, jednoho zároveň bolí hlava, ale druhého ne a třetí má ještě navíc zácpu. Jeden má jen lehce zvýšenou teplotu, jiný má čtyřicet stupňů. A k tomu přistupují psychické odlišnosti. Jeden by nejraději ležel a ani se nehnul, druhého byste neudrželi v posteli. Jeden je vzrušený, druhý ochablý. Homeopat dokáže rozlišit šedesát nebo sto druhů angín podle různých zvláštností a specifického průběhu. A na každou tu angínu použije jiný lék. Když je lék takto přesně vybrán a podán, angína i s bolestmi v krku, čepy a horečkami během dvou dnů zmizí. A u dítěte, které trpělo opakovanými angínami, navíc zajistí, aby po dlouhou dobu nedostalo žádnou další. Odstraní vnitřní sklon pacienta k onemocnění angínou. Homeopaté takovému přístupu k di-agnóze říkají individualizace. Hahnemann měl k tomuto bodu okříd-lenou větu: "Neléčím nemoci, léčím člověka." Myslel tím, že předpis léku je vytvořen podle celkového obrazu člověka od hlavy až k patě, včetně charakteristik mysli, emocí, sociálního chování. Samotný popis lokální nemoci hraje, ač to zní dost neuvěřitelně, poměrně malou roli. Úkolem homeopatie je zlepšit celkový zdravotní stav člověka, zvýšit jeho imunitu, a následkem toho jsou pak odstraněny různé nemoci. Odstraní je organizmus sám. Zlepšení je vždy patrné i v jiných dalších oblastech, než byla konkrétní nemoc, s níž pacient homeopata navštívil. S tím souvisí možnost vyléčení i takových nemocí, které klasická medicína považuje za nevyléčitelné nemocí chronických. Je až neuvěřitelné, u kolika druhů onemocnění klasická medicína otevřeně přiznává připojením výrazu chronický, že je vyléčit neumí, že může jen do určité míry mírnit jejich průběh. A nemusí to být žádný AIDS, nýbrž jen obyčejná chronická rýma, chronický kašel, chronický zánět ledvin, chronický zápal plic, artrózy neboli chronické bolesti a poruchy kloubů, chronické vyrážky na kůži včetně ekzémů, alergie všeho druhu, cukrovka, hemofilie neboli chronická nesrážlivost krve, problémy v genitální oblasti chronické výtoky, impotence, psychické problémy jako nespavost, neustálý strach, úzkost... Mohli bychom pokračovat velmi dlouho a vsadím se, že každý čtenář těchto řádků při poctivém zamyšlení shledá, že nějakou chronickou nemocí trpí buď on sám, nebo některý z jeho blízkých, ale nejčastěji asi nenajde ve svém okolí člověka o němž by mohl říci, že nemá naprosto žádné chronické potíže. Rozšíření chronických nemocí v současné společnosti je extrémní a nemá v historii obdobu. Velmi znepokojující je, že nějakou chronickou potíží, ať už lehkou nebo těžšího rázu, trpí dnes většina dětí, což dříve nebývalo. Zatímco v případě i vážné akutní nemoci má organizmus dost síly na to, aby napravil všechny škody a vrátil se do zdravého stavu, v případě chronické nemoci organizmus už tuto sílu nemá, škody jsou trvalého a nenapravitelného rázu. Proto i lehká chronická nemoc je vždy velmi vážným signálem a varováním. Svědčí o celkové nedostatečnosti organizmu. Chronicky nemocným může spolehlivě a standardními způsoby trvale pomoci pouze homeopatie. Cílem homeopatické léčby není odstranění bolesti nebo zmenšení výtoku nebo sražení horečky jako u klasického léku i když toto vše homeopatie samozřejmě provádí. Dosažitelným cílem je úplné vyléčení nemoci tak, aby byla zcela odstraněna a pacient už nepotřeboval žádnou další léčbu, žádný další příjem léků, ať klasických nebo homeopatických. U akutní ne-moci toho lze (např. v případě horečnaté chřipky) dosáhnout za několik hodin. U chronické nemoci během měsíců nebo i let v závislosti na celkovém stavu pacienta. Jedná se vlastně o postupné nastolení harmonie v organizmu, v mysli i ve fyzických orgánech o navrácení zdraví. Přestože chronické choroby nejsou pro homeopata nutně chronickými (nevyléčitelnými), termín chronická nemoc má v ho-meopatii velký význam v poněkud jiné souvislosti. Třetím výrazným chrakteristickým rysem homeopatie je totiž teorie chronické nemoci. Jedná se o úplně nový pohled na nemoc i zdraví. Jednotlivé časově a místně oddělené potíže a choroby určitého člověka (rýmy, angíny, bolesti hlavy, nespavost... atd.) jsou chápány jako projevy, symptomy, jistého vnitřního patologického sklonu individua, jediné chronické nemoci, odvíjející se od narození až do smrti. Teprve je-li tento chronický patologický sklon odstraněn, vykořeněn, je pacient opravdu zdráv. Hahnemann nazval tento chronický sklon miasmatem, přičemž miasma rozdělil na tři základní typy: psoru, syfilis a sykosis. V sou-časné době je však převaha těch homeopatů, kteří tvrdí, že dnešní doba přináší nepřeberné množství dalších miasmat (miasma znamená znečištění), takže toto rozdělení poněkud ztratilo na významu. Rozlišení miasmatu nemá též v podstatě skoro žádný vliv pro výběr léku, neboť správný lék je vybírán vždy jen podle totality symptomů. Spíše se ustálil výraz konstituční nemoc (= chronická nemoc) a z toho pak i konstituční lék . Dejme si modelový příklad: U jistého individua probíhá jeho zdravotní vývoj zhruba takto: v dětství opakované rýmy, později období zánětů průdušek, v dospělosti artróza, přecházející do chronického stádia. V tomto období navštíví pacient homeopata a po pečlivém prozkoumání všech psychických a fyzických charakteristik tohoto jedince v současnosti i minulosti, především formou pohovoru, je shledáno nejbližším similimem, nejpodobnějším lékem, Lyco-podium. Jeho symptomatický obraz je této patologii nejpodobnější . Po podání Lycopodia např. v potenci C 200 dochází k zastavení chronického úpadku jedince. Kloubní potíže, které byly poslední, zvolna mizí a zároveň se reverzně vracejí některá onemocnění, která pacient prodělal předtím. Tyto navracející se symptomy mají mírnější průběh než původní nemoc a po krátkém čase samy mizí bez jakékoliv přídavné léčby. Na konci léčby, trvající ovšem někdy i léta, je pacient zcela zdráv. Bývá uváděn prožitek "dosud nikdy nepoznaného zdraví", "psychického i fyzického komfortu". Zároveň pacient projevuje vysokou odolnost proti všem druhům onemocnění, a to již hned po podání léku, s výjimkou ovšem již dříve prodělaných potíží, spadajících do zmíněného proudu reverzních symptomů. Tyto reverzně projevené symptomy se však vyskytují jen občas a krátkodobě. Vnitřní konstituční nemoc, mající všechny základní charakteristiky Lycopodia, byla "vykořeněna", byly aktivovány vlastní obranné a hojivé síly, a to díky přesně podanému konstitučnímu léku Lycopodiu. Obranné schopnosti pak přetrvávají ve zdravém stavu i po ukončení léčby. Chronická nemoc, konstituční nemoc, jejíž časově oddělené fyzické projevy jsme uvedli, má název Lycopodium. Jmenuje se stejně jako lék, který ji léčí. K nastartování tohoto léčivého procesu, který provádí organizmus sám jako reakci na podaný lék, stačí často jediné podání léku o vysoké potenci (C 30 a vyšší). Léčba a návrat některých dříve prodělaných potíží se děje podle pravidel nazvaných Heringovy zákony. Americký homeopat minulého století Constantin Hering je odvodil z pozorování účinku homeo-patického léku na nemocné. Ozdravující akce má postupovat:

a) Z nitra ven. To znamená, že nejdříve jsou homeopaticky uzdravovány vnitřní hluboce uložené problémy. Např. vážné psychické potíže. Později "léčebná vlna", ozdravující reakce na lék, postupuje k povrchu od mysli k emocím, pak k fy-zickým orgánům, přičemž dříve se uzdravuje mozek a vnitřní orgány, naposledy pak kůže, vlasy atp. S tímto principem souvisí i to, že nejdříve se zotavují orgány nejdůležitější pro život člověka (třeba mozek, játra, ledviny), později méně významnmné periferijní oblasti (vyrážky, bradavice, rýma, padání vlasů atp.). b) Léčebný efekt se projevuje shora dolů. Třeba u ekzému pokrývajícího celý povrch těla nejdříve ustupuje na obličeji, pak na krku, později na těle a nakonec na končetinách. c) Symptomy ustupují nebo se dočasně reverzně znovu objeví a pak samy ustupují v opačném časovém sledu, než se obje-vily. Nejdříve tedy mizí nejčerstvější potíže, nejpozději nej-starší.

Proces popsaný v Heringových zákonech je obvykle výsledkem jednorázového podání léku o vysoké potenci. Heringovy zákony jsou velmi důležité pro sledování vývoje případu. Pokud by se vyvíjel jinak, např. nejdříve by zmizely povrchové symptomy, třeba vyrážka, a vnitřní symptomy , třeba bolesti hlavy, by zůstaly nedotčeny, je to varovný signál, případ se podle zákonů nevyvíjí a je nutno hledat vhodnější, bližší lék, podobnější pacientově patologii. Současný lék má pravděpodobně jen potlačující efekt a to je jeden z největších nešvarů, jaké homeopatie zná. Proto o něm ještě bude řeč. Důležitý je popis účinků jednotlivých léků, obsažený v knize nazvané homeopatická Materia medica. Tato kniha je základní diagnostic-kou pomůckou homeopata. Srovnáním symptomů, které projevuje pacient, se symptomy popsanými v Materii medice pod jednotlivými léky, dojde k výběru nejpodobnějšího léku, similima, který má schopnost případ vyléčit. Materií medik je v současné době velmi mnoho od různých autorů. Klasické materie mediky, tvořící základ homeopatického vědění, vznikaly t. zv. provingem. Homeopaté podávali zdravým osobám nejrůznější látky rostlinného, minerálního, živočišného a jiného původu, uvedené do stavu homeopatické potence. Tyto potencované látky vyvolávaly u zdravých osob specifické změny zdravotního stavu. Žádná ze zkušebních osob nevěděla, jakou látku užívá. Měla však za úkol pečlivě všechny odchylky zdravotního stavu od normálu zaznamenat. Díky velkému počtu těchto provingů pak vznikly popisy léků v materii medice. Jaké symptomy dokáže lék vyvolat u zdravého, takové léčí u nemocného, similia similibus cu-rantur. V materii medice je popis účinků léků na psychiku i na fyzické orgány. Porovnáním konkrétního případu s materií medikou pak homeopat nachází lék pro tento případ. Je třeba dodat, že následky správně provedeného provingu po čase nepříliš dlouhém zcela zanikají, takže zkoušky nepředstavují pro zkušební osoby nebezpečí.

Cílem předchozího popisu bylo podat maximálně koncentrovanou informaci, aby byla hned od počátku syntetická představa, co homeopatie je, o čem vlastně budeme hovořit. Jednalo se o pracovní definici homeopatie. Ještě se u jednotlivých bodů zastavíme a řekneme si podrobněji, jak se věci mají. Zbývá dodat, že definice je obsažena už přímo v názvu metody, který stanovil její objevitel Samuel Hahnemann. Homeo je řecky stejný, pathos pak znamená utrpení, nemoc. Lék je schopen vyvolat stejnou nemoc u zdravého, jakou dokáže léčit u nemocného. Homeopaté nazývají nemoc názvem léku, který je schopen ji vyléčit. Z toho, co jsme si až dosud o homeopatii řekli, dostatečně vyplývá, že homeopatie přináší úplně nový pohled na zdraví a nemoc i na způsob, jak zdraví navrátit či uchovat. Je to pohled velmi odlišný od zavedených a všeobecně známých modelů, ať už z hlediska klasické medicíny, nebo přírodních věd, pohlížejících vesměs na člověka jako na mechanickou hračku, uváděnou do pohybu pouze součinností fyzických příčin. V homeopatii, používající k léčbě nehmotné potence látek, je však za základní příčinu uchovávající zdraví a za místo, odkud vyvěrá patologický sklon, považováno něco jiného. Samuel Hahnemann ve svém Organonu racionální léčby, základním a za-kládajícím díle homeopatie, říká v §9: "Ve zdravém stavu je člověk ovládán duchovní životní silou (autokracií), která hmotné tělo (organizmus) oživuje v podobě dynamis a udržuje všechny jeho části v obdivuhodně harmonickém souladu pocitů a činností, takže náš rozumný duch přítomný v našem nitru může tohoto živého, zdravého nástroje svobodně užívat k vyššímu účelu našeho bytí." Homeopatie je tudíž jediná idealistická masově prováděná standardní metoda, ověřitelná též pokusem a dokazující, že "idealistický" není synonymum pro nepraktický. Naopak ukazuje, že zatímco materialistická věda o zdraví a nemoci dospěla k určitým hranicím za něž nemůže (chronické nemoci), právě idealistická ho-meopatie je blíže realitě lidské existence a je tou správnou a praktickou cestou přinášející prospěch. To, že je homeopatie v polaritě idealistický kontra materialistický jasně na opačné straně než materialistická věda, ale také na opačném pólu myšlení než jaký zaujímá většina populace, je také důvodem, proč je bez uvedení podstatných argumentů často označována za disciplínu kacířsky nedbající platných akademických zákonů a proč ji i mnoho lidí, kteří by ji jinak potřebovali, nepřijímá homeopatie narušuje jejich světový názor. Jestliže jsme dnes svědky změny světového paradigmatu, jestliže pozorujeme, jak materialistické přírodní vědy ,od nichž devatenácté století očekávalo osvobození člověka, spíš člověka ničí a zotročují (zbrojení, pokračující znečištění a znehodnocování životního prostředí, ale i vnitřního hodnotového systému lidí, znečištění organizmů léky, drogami podávanými na lékařský předpis), jsme zároveň i svědky nástupu nového myšlení, nového věku, nových hodnot, které mají blízko k lidskému nitru a navazují na prastaré tradice. Sem homeopatie patří.