Homeopatický konstituční lék I.

Elixír života aneb homeopatický konstituční lék

Zakladatel homeopatie Samuel Hahnemann na začátku minulého století zjistil, že různé ne-moci, které postihují určitého jedince postupem času, nejsou nějaké zcela odděléné a na sobě nezavislé jevy, nýbrž že se jedná o projevy jediné a v průběhu života se rozvíjející chorobné dispozice. Tento chorobný sklon nazval miasmatem. Miasma znaméná řecky "znečištění". Hahnemann v podstatě říká, že člověk je od počátku, od svého narození, znečištěn patologic-kým sklonem, který se v určité životní fázi, třeba hned po narození nebo až ve čtyřiceti letech, projeví nějakými poruchami, ať už v emocích (přehnaná žárlivost, vztek, lítostivost, agresivi-ta, strach, úzkost, pasivita atd., atd.), nebo na fyzických orgánech (zpočátku akutní nemoci, jako chřipky nebo angíny, které pak mohou být následovány či doplňovány chronickými potí-žemi, třeba ekzémy, alergiemi, vadami vnitřních orgánů atp.). Vnější vlivy, dobré nebo špatné, působící na život jedince, mohou chorobné projevy misamatu zpomalit nebo urychlit (napří-klad obvyklá symptomatická léčba, životní prostředí atp.), nemohou však toto vnitřní, vrozené znečištění odstranit. Člověk je zásadně disponován k tomu, aby trpěl nemocemi a jejich ná-sldkem nakonec zemřel. Pokud ovšem věci probíhají přirozeným , "přírodním" způsobem. Hahnemann však na mnoha místech svého Organonu, základního díla homeopatie, říká, že "příroda je hloupá". To co je přirozené a přírodní podléhá obvyklému gravitačnímu pádu smě-rem dolů, směrem k většímu utrpení. Primitivní život přírodního člověka nebo zvířete je tím zcela určen. Přirozený postup je, že člověk zemře následkem nemocí, při stále se zvyšujícím utrpení. Přirozené je, že slabší je sežrán silnějším a ten ještě silnějším. Slabší nemoc je vždy vystřídána silnější a ta ještě silnější. Takový je zákon přírody. Nelze jej změnit "zvenčí". Musí být změněn zevnitř, a to odstraněním vnitřního, "přirozeného" patologického sklonu. Vykoře-něním misamatu, a to pomocí homeopatického léku, říká Hahnemann. Tento homeopatický lék je předpsán podle všech dostupných informací nejen o nemoci samé, ale o celém pacien-tovi a o jeho životních reakcích a postojích. Hahhnemann tomu říkal předepsání léku podle totality symptomů, podle celku.
Idea misadmatu prodělala od dob Hahnemannových určitý vývoj. Tři hahnemanovská mias-mata, psora, syfilis a sycosis, byla Hahnemannovými následovníky doplněna o mnohá další, přičemž se uvažuje o tom, že v jednom člověku mohou být všechna přítomna, čímž došlo k tomu, že většina současných klasických homeopatů považuje miasmatickou teorii za cosi po-výtce teoretického, s malým nebo žádným dopadem na homeopatickou praxi. Nicméně myš-lenka, že je zde přítomna v každém jedinci základní chorobná dispozice, léčitelná často i jen jedním lékem, a tím je odstraněn celkový sklon jedince k nemocem, doznala dalšího vývoje.
Dnes hovoříme o konstituční nemoci - neboli o konstitučním, celkovém, sklonu k nemocem u určitého individua - a tento sklon může být vykořeněn tak zvaným konstitučním lékem.
Jestliže pečlivě zkoumáme zdravotní historii pacienta (přišel např. s trvalou silnou bolestí zad, s níž si klasická medicína neví rady), příjdeme velmi často (ve většině případů) na to, že i různá minulá onemocnění onoho člověka ( např. v šesti letech opakované bronchitidy, ve dvanácti alergická rýma, ve dvaceti poruchy menstruace a v pětadvaceti časté migrény) odpo-vídala jedinému homeopatickému léku, který byl schopen tato různá chronická onemocnění zcela odstranit, kdyby byl podán. A když tetno lék podáme nyní, vidíme, jak bolesti zad od-cházejí.
A nejen to. Lidé nikdy nepřicházejí k homeopatovi jen s jednou potíží. Přivedla je k němu možná ta nejdůležitější, která je nejvíce trápí. Ale vždy je tu řada dalších, drobnějších, třeba ještě nespavost, bolesti hlavy, zapomnětlivost, emocionální nerovnováha atp. Po užití jediné-ho konstitučního léku zároveň odcházejí i různé další poruchy a potíže. Pacient se postupně vylaďuje až ke stavu úplného zdraví a vysoké odolnosti vůči vnějším patologickým vlivům. Tento proces odpovídá prvnímu a základnímu ustanovení Hahnemannova Organonu, které zní: Nejvyšším a jediným povoláním lékaře (homeopata) je vracet nemocným zdraví, což jest nazýváno léčbou.
V praxi to znamená, že hlavním a vskutku dosažitelným cílem je učinit z chronicky nemocné-ho jedince individuum stále zdravější, až nakonec zcela zdravé, nepotřebující již žádnou další léčbu, s výjimkou snad občas uskutečňovaných kontrol u jeho homeopata. To je ideál homeo-patie, naplňovaný při pečlivé konstituční léčbě velmi často v praxi. Určitými limitujícími faktory zde může být snad jen pokročilý věk nebo velmi rozvinutá a desítky let zanedbávaná (homeopaticky neléčená) patologie. I v těch nejkomplikovanějších případech je ale možno dosáhnout alespoň pronikavé změny k lepšímu, pokud je homeopatický lék předepsán a zamě-řen na celek, na totalitu, na konstituci pacienta. A tak není žádnou vyjímkou, že mizí i t. zv. nevyléčitelné potíže, jako jsou atopické ekzémy, dlouholeté kloubní problémy, alergie, astma, cukrovka - pokud nebyl dosud nasazen insulin, desítky let trvající migrény, přestanou se opa-kovat angíny i bronchitidy a další nemoci... Vždy dochází i k zlepšování v psychické oblasti, mizí zapomnětlivost, emoční nerovnováha, zvyšuje se schopnost soustředění a efektivního řešení životních problémů. V důsledku toho vidíme nezřídka u našich dlouhodobých pacientů i zlepšení sociální situace a jejich mezilidských vztahů. K tomu se ještě přidružuje již brzy po podání léku pocit vyšší životní energie a celkového duševního komfortu i rozšířeného du-chovního rozhledu.
A tak je logické, že bývá konstituční lék, totiž jeden jediný lék předepsaný podle celku paci-enta, v literatuře často přirovnáván k tajemnému elixíru života, po němž pátrali ( a snad jej i nacházeli) staří alchymisté. Nebylo to asi nepromyšlené, když známý švýcarsky filosof a psy-cholog C.G. Jung napsal: "Homeopatie je pokračováním alchymistické praxe". Jisté je, že alchymista pracoval v skrytu, zahalen tajemstvím, a pokud se mu podařilo něco skvělého od-halit, obvykle se ostatní nedozvěděli, jak by toho i oni mohli dosáhnout. Klasická homeopa-tie, metoda opírající se o lék, předepsaný podle totality všech znaků a symptomů člověka, však pracuje na základě standardních postupů, přesně popsaných v literatuře a vyučovaných na homeopatických školách. Je to exaktní metoda, určená opravdu pro každého, kdo cítí, že je přitahován k této cestě, ať už jako pacient, nebo jako homeopat a nebo obojí.

Jiří Čehovský