Fenomén informace ve vztahu k homeopatii

27.7.2006 | MUDr. Radomír Růžička | radomir.ruzicka@ecn.cz | Články z tisku

Homeopatie je stále častěji označována jejími odpůrci jako metoda nevědecká, hraničící s oblastí šarlatánských a pokoutních metod, ne-li přímo mezi ně patřící. V poslední době lze vypozorovat cílenou snahu a takřka frontální hnutí v tomto duchu. Ve svém příspěvku se nechci zabývat příčinami tohoto tažení, ani proti nim ohnivě argumentovat, neboť všechny boje pro a proti nějakému postoji, tvrzení nebo názoru znamenají pouze krajní polaritu určité diskutované oblasti nebo jevové roviny. Podstata problému se pak často ztrácí ve vášních silně emocionálních výlevů obou názorově soupeřících stran. Pokusím se pouze předložit určitá zamyšlení nad několika pojmy, které se v souvislosti s homeopatií stále opakují (např. věda, energie, informace).

Prvním z nich je věda. Jde totiž o to, která věda homeopatii posuzuje, to znamená nejen který konkrétní reprezentant vědy, ale v rovině kterého vědeckého paradigmatu onen posuzovatel přemýšlí. Do pojmových škatulek „vědeckého světového názoru“ z období vulgárního materialismu se homeopatie jistě nevejde. Velmi dobrý souhrn názorů na vývoj vědy je podán v knize psychiatra českého původu Stanislava Grofa „Za hranice vědomí“. Cituje zde několik autorit světové vědy z řad filosofů a historiků vědy, fyziků, biochemiků atd. Například zde uvádí definici vědeckého paradigmatu historika vědy Thomase Kuhna, který je charakterizuje jako „soubor názorů, hodnot a technik, které jsou sdíleny členy dané vědecké společnosti. Některá paradigmata jsou zásadní filosofické povahy a jsou všezahrnující, jiná ovládají vědecké myšlení v dosti specifických a ohraničených oblastech výzkumu. Paradigma je pro vědu stejně důležité jako pozorování a experimenty. Přiklonění se k určitým paradigmatům je absolutně nezbytným předpokladem jakéhokoliv vážného vědeckého snažení.

Skutečnost je extrémně složitá a zabývat se jí v celé komplexnosti je nemožné. Věda nepozoruje a nemůže pozorovat a brát v úvahu všechny proměnné, podílející se na určitém jevu. V důsledku toho se vědec nemůže vyhnout tomu, aby do svého studia nevnesl určitý systém víry. Mnohé faktory určují, který aspekt bude vybrán a který z mnoha myslitelných experimentů bude proveden dříve. Takovými faktory mohou být nepředvídatelné události ve výzkumu, základní vzdělání nebo specifický trénink pracovníka, předchozí zkušenosti z jiných oborů, individuální temperament, ekonomické a politické faktory a další proměnné. Pozorování a experimenty mohou a musí radikálně zredukovat a omezit rozsah přijatelných vědeckých řešení. Je tedy principiálně nemožné praktikovat vědu bez nějaké soustavy apriorních přesvědčení, bez základních metafyzických předpokladů a odpovědí týkajících se podstaty skutečnosti a lidských znalostí. Avšak bez ohledu na to, jak moderně nebo přesvědčivě je to které paradigma formulováno, je třeba jasně rozeznávat jeho relativní povahu a vědec by je neměl zaměňovat s pravdou o realitě.“

Tuto záměnu však často pozorujeme právě v souvislosti s různými hodnoceními a posudky o homeopatii. Myslím, že zde mimo jiné dochází k uplatnění právě jmenovaných ekonomických faktorů stojících nenápadně v pozadí a užívajících jako svůj nevědomý nástroj onen individuální temperament těch, kteří jsou ochotni veřejně prezentovat svoji „ideovou zkamenělost“ z období triumfujícího vulgárního materialismu, které automaticky neskončilo změnou politického režimu.

Jedním z klíčových sporů vyskytujících se kolem homeopatie je otázka působení homeopatického léku, který je ve svých účinných potencích tak vysoce „ředěn“, že se často hovoří o přenosu či dodávání různých energií atd. Toto bývá vytýkáno v tom smyslu, že jde-li o energii, pak tedy o jakou, jak se přenáší, měří a definuje. V tomto smyslu by opravdu byl lepší termín informace, který mnoho homeopatů užívá. Vztahem tohoto fenoménu a hmoty, vztahy hmoty a vědomí, a tedy kritikou mechanistického pojetí světa se zabývá řada vědeckých teorií.

Ve zmíněné práci se hovoří o nalezení matematické formulace subatomárních jevů ve dvacátých letech tohoto století, které se podařilo mezinárodní skupině fyziků, mezi nimiž byli např. Niels Bohr, Louis de Broglie, Werner Heisenberg, Erwin Schroedinger, Wolfgang Pauli a Paul Dirac. Jde o známý závěr kvantové fyziky, že subatomární částice nejsou pevnými objekty, mají velmi abstraktní charakteristiky a vykazují paradoxní dvojí povahu. V závislosti na uspořádání experimentu se někdy chovají jako opravdové částice, někdy jako vlny.

„Zdánlivý rozpor mezi částicovou a vlnovou povahou byl v kvantové teorii rozřešen způsobem, který otřásá samotnými základy mechanistického světového názoru. Na subatomární úrovni hmota neexistuje s jistotou na určitých místech, ale spíše vykazuje „tendenci tam existovat“, a podobně ani atomické děje se neodehrávají s jistotou v určitém časovém okamžiku a určitým způsobem, ale spíše mají „tendenci se přihodit“. Tyto tendence lze vyjádřit jako matematické pravděpodobnosti, které mají charakteristické vlastnosti vln. Nejradikálnější interpretace předpokládají existenci kritické role psyché v kvantové realitě. Autoři,kteří přemýšlejí tímto způsobem, se domnívají, že mysl nebo vědomí ve skutečnost ovlivňuje, nebo dokonce vytváří hmotu. Do tohoto oboru patří práce autorů, jako je Eugene Wigner, Edward Walker, Jack Sarfatti a Charles Musés.“

Hlubokou kritikou základních pojmů mechanistické vědy je dále např. studie disipativních struktur v určitých chemických reakcích, kterou formuloval Ilya Prigogin (1980, 1984) a objevem principu, který je řídí – „řád prostřednictvím fluktuací“ a s těmito jevy související matematická „teorie chaosu“. Při matematické modelaci chaotických procesů nepřecházejí modelové systémy do jednoduché rovnováhy, ale složitě a neopakovatelně se vyvíjejí, což je při pokusu pozorovatelné u zmíněných disipativních struktur (schopnost stálého vytváření a výměny entropie s okolím – Bělousovova-Žabotinského reakce). Fyzikální a chemické procesy jsou v podstatě indeterministické a předvídatelné pouze s určitou pravděpodobností. Nejnovější výzkumy ukazují, že indeterminismus je vlastní systémům jakékoliv úrovně složitosti – v disipativních procesech, katastrofických procesech, v turbulentním proudění kapalin, ve fázových změnách (var nebo tuhnutí), u počasí, v živých organismech, v mozku, v dynamice populací a ekologii a v chování ekonomiky.

„Při stále hlubším pronikání do nejhlubší struktury hmoty a studiu rozmanitých aspektů nejrůznějších procesů pojem pevné substance postupně mizel z obrazu a zanechal jen archetypální struktury, abstraktní matematické formule nebo univerzální řád. V důsledku toho se nezdá být extravagantní alternativa, že spojujícím principem v kosmické pavučině je vědomí jako primární a dále už neredukovatelný atribut existence. V nedávných letech se fyzika rychle přiblížila k bodu, kdy se bude muset explicitně zabývat vědomím. Existují význační fyzici, kteří jsou přesvědčeni, že budoucí vyčerpávající teorie hmoty bude muset zahrnovat i vědomí jako integrální a rozhodující složku. Různé verze tohoto názoru byly vyjádřeny fyziky jako David Bohm (1980), Geoffrey Chew (1968), Eugene Wigner (1967), Fritjof Capra (1982), Nick Herbert (1979), Arthur Young, Saul-Paul Sirag.

V průběhu posledních tří desetiletí vedly důležité výsledky výzkumu v matematice, laserové technologii, holografii, kvantově relativistické fyzice a ve výzkumu mozku k objevení nových principů, které mají dalekosáhlé důsledky pro moderní výzkum vědomí a pro vědu vůbec. Tyto principy jsou nazývány holonomní, holografické nebo hologramické. Nové postřehy se týkají takových základních problémů, jako jsou uspořádávací a organizační principy reality a ústřední nervové soustavy, distribuce informace v mozku, povaha paměti, mechanismy vnímání a vztahy mezi celkem a jeho částmi.

V modelu vesmíru, ve kterém se klade důraz na hmotu a kvantitu, tedy v modelu vytvořeném mechanistickou vědou, se část liší od celku zřejmým a absolutním způsobem. V modelu, který popisuje vesmír jako vibrační soustavu a zdůrazňuje informaci spíše než hmotu, takový rozdíl už neplatí. Tuto radikální změnu, ke které dochází, jakmile přeneseme důraz z hmoty na informaci, můžeme objasnit na lidském těle. I když každá buňka je triviální částí celého těla, má prostřednictvím genetického kódu přístup k veškeré informaci o těle. Je možné si představit, že podobným způsobem lze získat i veškerou informaci o vesmíru z kterékoliv jeho části.“

V těchto souvislostech jsou dále zmiňovány myšlenky Einsteinova spolupracovníka a autora zásadních prací o teorii relativity a kvantové mechanice Davida Bohma, který „rozšiřuje holonomní principy i do oblastí, jež dnes nejsou přístupné přímému pozorování a vědeckému zkoumání. Výsledná vize skutečnosti drasticky mění filozofické předpoklady západní vědy. Bohm popsal podstatu skutečnosti všeobecně a vědomí zvláště jako spojený koherentní celek, který podléhá nikdy nekončícímu procesu změn – holo-pohybu (holomovement). Svět je ve stálém toku proměn a stabilní struktury jakéhokoliv druhu nejsou nic jiného než pouhé abstrakce“.

Originální a imaginativní model mozku, který předložil neurochirurg Karl Pribram, předpokládá, že určité důležité aspekty mozkových funkcí jsou založeny na holografických principech. Je zde citována např. jeho práce „Languages of the Brain“ (1971) (Jazyky mozku).

Do těchto holonomních modelů světa zcela zapadají teorie britského biologa a biochemika Ruperta Sheldrakea popsané např. v jeho knihách „A New Science of Life“ (1981), „The Presence of the Past“ (1988) a „The Rebirth of Nature“ (1990) (u nás vyšlo pod názvem „Tao přírody“).

V poslední jmenované práci hovoří např. o teorii morfogenetických polí. Genetický kód v molekulách DNA pouze určuje sekvenci stavebních bloků aminokyselin v bílkovinných molekulách – tzv. primární strukturu bílkovin.

„Geny diktují primární strukturu bílkovin, ne specifický tvar kačení nohy, ovčí ledviny nebo orchideje. Předpokládat, že se organismus sestaví sám ze správně postavených bílkovin, je něco podobného, jako by na stavební místo byl ve správný čas dopraven patřičný materiál a očekávalo se, že se spontánně sám poskládá v dokončenou stavbu. Všechny buňky jsou geneticky programovány stejně. Přesto se z nějaké příčiny chovají rozdílně a vytvářejí tkáně a orgány s různými strukturami. Je jasné, že nějaký vytvářecí vliv, jiný než DNA, musí různé orgány tvarovat. Ve dvacátých letech tohoto století (v holistickém duchu) celé řada biologů nezávisle navrhla nový způsob biologické morfogeneze: koncepci embryonálních, vývojových nebo morfogenetických polí. Tato pole byla podobná známým fyzikálním polím v tom, že to byly neviditelné oblasti vlivu s vnitřními holistickými vlastnostmi, byly to však nové druhy polí fyzice neznámé.“

Dále zde hovoří o vlastnosti morfogenetických polí přitahovat vyvíjející se systémy k jejich konečným podobám nebo reprezentacím v nich obsažených. Existuje matematická modelace těchto polí pomocí pojmů atraktor a bazény přitažlivosti (podrobněji viz zmíněná práce). Matematik René Thom vyjádřil tuto myšlenku následovně:

„Veškeré utváření nebo zanikání nějakých forem nebo morfogeneze může být popsáno vymizením atraktorů reprezentujících počáteční formy a jejich nahrazením atraktory, které je uchvátí a reprezentují konečnou formu.“

Rupert Sheldrake rozšířil tuto teorii na všechny samoorganizující se systémy na různých úrovních složitosti včetně molekul, krystalů, buněk, tkání, organismů a společenství organismů a nazval tyto řídící síly morfická pole.

„Morfogenetická pole jsou jen jedním druhem morfického pole, která se týkají vývoje a udržování těl organismů. Morfogenetická pole také řídí morfogenezi molekul, např. ovlivňování způsobu zakódovaného v genech, jakým se řetězce aminokyselin skládají do složitých trojrozměrných struktur bílkovin. Podobně je vývoj krystalů utvářen morfickými poli, která si vnitřně pamatují předchozí krystaly téhož druhu.

Způsob, jakým dřívější molekuly hemoglobinu nebo krystaly penicilinu ovlivňují morfická pole současných objektů, závisí na procesu nazvaném morfická rezonance. Je to vliv podobnosti v prostoru a čase. Morfická rezonance se nezeslabuje se vzdáleností. Neobsahuje přenos energie, ale informace. Tato hypotéza je nevyhnutelně kontroverzní, ale je ověřitelná experimentem a již existuje věrohodná okolnost v její prospěch. Např. když nově syntetizovaná organická chemikálie krystalizuje poprvé – řekněme nový lék – neexistují žádné morfické rezonance tohoto druhu pocházející z předchozích krystalů. Musí se objevit nové morfické pole. Z mnoha energeticky možných způsobů, jakými by mohla látka krystalizovat, se jeden opravdu realizuje. Podruhé, když látka opět krystalizuje, a to kdekoliv na světě, učiní morfická rezonance, která pochází z prvního krystalu, stejný způsob pravděpodobnější atd. Vytvoří se kumulativní paměť a vzor se stává víc a více návykovým. Následkem toho by se tyto krystaly měly ve světě tvořit snadněji a snadněji. Taková tendence je ve skutečnosti dobře známá. Nové sloučeniny obecně těžko krystalizují a někdy to trvá týdny nebo dokonce měsíce, než se z přesyceného roztoku vytvoří. Jak čas běží, mají krystaly sklon vytvářet se po celém světě mnohem snadněji.“

Jde tedy o teorii testovatelnou, přičemž oblíbená vysvětlení chemiků o přenášení částeček krystalů ve vousech nebo na oblečení chemiků či jejich rozfoukání po světě ve formě mikroskopických prachových částeček se dají v experimentu vyloučit.

Rupert Sheldrake dále hovoří o pokusech neurofyziologů lokalizovat paměť v mozku experimentálních zvířat (viz Pribramovy závěry). Zvířata jsou vycvičena k nějakým úkonům a části mozku se odstraňují, aby došlo k nalezení lokality paměti. Ale i při odstranění velkých kusů mozku (i přes 60 %) a různých jeho částí byla zvířata často schopna vzpomínání naučeného. Opakující se neúspěchy najít onu správnou lokalitu paměti byly shrnuty do věty: „Zdá se, že paměť je všude a nikde.“ Některými vědci bylo navrženo, že vzpomínky mohou být uloženy distributivně, neurčitě řečeno podobně, jako je obsažena informace v hologramu.

Jak vidíme, řada předních vědců opakovaně hovoří o pravděpodobném holonomním modelu světa a nezachytitelném, leč prokazatelném, fenoménu, který nazývají informace. V homeopatii jde o to přenést požadovanou informaci z matečné tinktury na určitý nosič, kde by zůstala uchována a z něj dále dle potřeby přenesena na pacienta. V tomto smyslu chemické rozbory onoho nosiče, které mají dokázat, že homeopaté léčí ničím, mají stejný význam, jako snažit se dobrat podstaty informace přenášené novinami, magnetofonovou páskou nebo kompaktním diskem tím, že budeme provádět chemickou analýzu novinového papíru, magnetofonové pásky nebo kompaktního disku.

Ve své knize „Schicksal als Chance“ (1990) (Osud jako šance) hovoří německý psycholog a psychoterapeut Thorwald Dethlefsen o tom, že „by bylo možno uvést celou řadu experimentálních důkazů o účinnosti homeopatických léků – krystalizační test podle Pfeiffera, kapilarodynamolýza podle Kolíska, lékový test podle Volla, ale že za homeopatii hovoří její úspěchy. Ty jsou tak jednoznačné, že i taková hesla jako efekt placeba, spontánní hojení a autosugesce znějí jako výmluva. Podezřívat lékaře homeopata, který vede třicet let čistě homeopatickou praxi, že spoléhá výlučně na fantazii svých pacientů, je projevem naivní hlouposti. Pokud by tomu tak bylo, musela by se akademická medicína stydět, že se jí nepodařilo docílit efektem placeba stejných úspěchů. Proč jsou i zvířata schopna postarat se svou obrazotvorností o homeopatův úspěch, to je úkaz, který čeká na vědecké zdůvodnění.“

Jak vyplývá z již uvedeného, informace vykazuje existenci nezávislou na materiálním substrátu (krystalu, rostlině, mozku, knize), ale potřebuje tento substrát ke svému projevení nebo distribuci (viz morfická pole). Při homeopatické dynamizaci rovněž nejde o žádné „dodávání energie“, ale k oddělování informace od původního materiálního substrátu (např. rostliny) a její postupný přenos na nový materiální nosič potřebný pro její uchování (alkohol, mléčný cukr).

Jedním z dalších problémových okruhů je vztah kauzality a homeopatie. Kritikové homeopatie často tvrdí, že homeopatie není kauzální léčbou, s čímž lze vřele souhlasit. V tomto smyslu je třeba se ptát, zda to, co bývá prohlašováno za kauzální léčbu, jí opravdu je. Příčinou nemoci bývá označena nějaká bakterie nebo virus, ale proč tito původci vyvolají u někoho onemocnění a u jiného ne? Příčinou je rozdílná kvalita imunitního systému pacientů a příčinou snížené imunity bývá např. opakované podávání antibiotik nebo stres (obojí experimentálně prokázáno). Poctivým pátráním po další příčině příčiny se postupně dostaneme až k velkému třesku jako prvotní příčině, která by asi byla těžko léčitelná, byť by šlo pravděpodobně o léčbu nejúčinnější. Homeopatie se neptá na příčiny, ale na podobnosti v jedné jevové rovině – pocitů, vjemů, reaktivity a projevených příznaků pacienta – a v jevové rovině souhrnu výsledků pozorování při pokusech s účinky homeopatik na zdravých lidech, tj. homeopatického repertoria. Na základě porovnání těchto podobností stanovuje léčebný postup. Nechci tímto tvrdit, že kauzální léčba je zcela neúčinná nebo že je za všech okolností špatná, pouze říkám, že homeopatie má k nemoci jiný přístup, který má také svoje právo na existenci z již uvedených důvodů. A protože metodika práce je od základu odlišná, vyžaduje také jiná experimentální kritéria.

Shrnutí

V mém příspěvku šlo především o to ukázat, že existují vědecké teorie z různých oborů – např. kvantové fyziky, matematiky, biochemie, biologie, neurofyziologie, které se zabývají stejnými otázkami jako homeopatie, tj. vztahem vědomí a hmoty, funkcí informace a způsobem jejího přenášení v určitých systémech, a že pravděpodobně právě tyto obory přinesou odpovědi na otázky týkající se homeopatie.

V těchto souvislostech pak poukázat na stále častěji sdílený náhled na náš svět z nových hledisek holistických nebo holonomních teorií fungování reality, které by se mohly podílet na vznikajícím novém vědeckém paradigmatu, které v budoucnosti převládne a ve kterém bude mít homeopatie zcela jistě své místo. Z tohoto důvodu je zbytečné snažit se dokazovat, že homeopatie harmonicky souzní s převládajícím způsobem myšlení ve vědě a společnosti, protože to není pravda.

Klíčovým slovem je informace jako jev teoreticky diskutovaný řadou jmenovaných oborů, matematicky modelovaný a experimentálně prokazatelný, fyzikální podstata tohoto jevu však dosud není definována.

15. února 1996

Literatura:
Dethlefsen T., 1990: Schicksal als Chance (1992 – Osud jako šance)
Grof S., 1985: Beyond the Brain (1992 – Za hranice mozku)
Sheldrake R., 1990: The Rebirth of Nature
Sheldrake R., 1981: A New Science of Life

Homeopatická akademie

Homeopatická akademie logo maléTříleté studium určeno všem se zájmem o hluboké poznání tohoto celostně založeného oboru, bez ohledu na současné vzdělání a povolání. Poskytuje základ pro odbornou léčbu na vysoké úrovni, v rodině, v samo­léčbě i v profesionální lékařské a léčitelské praxi. Přednášky jeden víkend v měsíci. Přednáší Mgr. Jiří Čehovský a další zkušení homeopaté. Několikrát ročně se posluchači setkávají se známými osobnostmi homeopatie se zahraničí.

Podrobné informace o studiu a přihlášky zde

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.