Homeopatie a její ideje v současném světě

27.7.2006 | Mgr. Jiří Čehovský | jiri.cehovsky@alternativa.cz | Články z tisku

Gemma

Homeopatie není věda materialistická, to je zřejmé na první pohled. Působení vysokých potencí, při nichž je výchozí látka ředěna až na 10 na 200 000, z praxe odvozená teorie chronické (konstituční) nemoci a schopnost jediného indikovaného léku odstranit všechny místně oddělené chorobné symptomy a léčit v různých fázích života i různé časově oddělené nemoci jednoho člověka (konstituční lék), primární působnost konstitučního léku na mysl (vůle, rozhodování, hodnocení), pak na její „vnější“ emocionální obal a teprve nakonec na fyzické orgány (odstranění vnitřní příčiny nemoci) – to jsou základní charakteristiky, které homeopatii vyčleňují z karteziánského pojetí vědy. Kam ji však zařazují? Toto je otázka, na níž se pokusíme hledat odpověď. Homeopatie není filozofie. Má však velmi svéráznou filozofii, která nevznikla spekulací či odvozením od jiných systémů, ale byla vytvořena na základě pozorování účinků homeopatických léků na zdravé i nemocné. Jejím jediným cílem a posláním je „…vracet nemocným zdraví, což jest nazýváno léčbou.“ (Hahnemann: Organon, § 1). Homeopat se tudíž nikdy nezabýval tím, jak jeho obor souvisí po ideové stránce s tím či oním, zcela utilitárně se zaměřoval na svůj jediný cíl. Chápal homeopatii prostě jako metodu k „odstranění utrpení“, „vykořenění chronické nemoci“, přičemž nemoc je v homeopatii pojata velmi široce. Téměř každý životní projev může mít (záleží především na jeho míře či přiměřenosti) svou patologickou podobu. Homeopatie se vyjadřuje téměř výhradně v negativních termínech. Ve skutečnosti popisuje celý život jako patologii (což je u systému zaměřeného na léčbu vcelku logické). Existuje tisícpětsetstránková kniha Repertorium (J. T. Kent), tabulkový seznam všech v historii homeopatie zaznamenaných symptomů a ke každému z nich je přiřazen seznam léků, schopných tento symptom vyléčit. Nalistujeme-li kapitolu Mysl, čteme hesla: zlost, úzkost, strach, iluze, arogance, apatie, zmatek, zoufalství, tupost, netrpělivost, smutek, nenávist… Seznam mentálních symptomů je v podstatě seznamem všech lidských nectností a všeho toho, co se snažily již před tisíci lety odstranit či omezit různé náboženské a filozofické systémy. Napadá nás zejména souvislost s buddhismem, který rovněž chápe život jako patologii, nahlíží jej v negativních termínech a podobně jako homeopatie dává praktická vodítka, jak „odstranit utrpení“, aniž by blažený stav „po odstranění utrpení“ jakkoliv definoval. Podobně jako v buddhismu, i v homeopatii musí být utrpení odstraňováno postupně, nikoliv náhlým skokem. V buddhistické meditaci dochází k utišení nějaké vášně tím, že na ni mnich koncentruje svou pozornost. Podobně i v homeopatii – má-li dojít k odstranění určitého chronického symptomu, je pozornost pacienta stále k tomuto symptomu přitahována. Podobností by se našlo více, a snad proto byli v minulosti v Evropě propagátory buddhismu právě homeopatičtí lékaři (Dahlke, Palmié). Homeopatie vidí fyzické symptomy nemocí jako snahu organizačního centra člověka ubránit se postupu patologie „dovnitř“. Šarvátky a souboje se odehrávají u neléčeného člověka nejdříve na periferních orgánech, jak obrana slábne, symptomy se projevují hlouběji, na důležitých orgánech a v psychice. Při léčbě je postup opačný. Nejdříve se léčí psychika a vnitřní orgány, později periferie. Symptomy jsou zásadně chápány jako obraná akce organizmu, snaha centra odvést patologii ven či zpomalit její postup a uchránit vnitřní sféry. Jestliže tedy při opakovaných angínách dojde k chirurgickému odstranění mandlí, byla tím zlikvidována jedna obranná linie a nemoc může postoupit k důležitějším orgánům (srdce, ledviny, játra, …, mysl). Jestliže k potlačení angíny použijeme antibiotika, obrana organizmu je opět poražena a patologie postupuje dovnitř. Při homeopatické léčbě angíny je patologie vytlačována ven, což se projeví třeba po čase obnovením vyrážky, rýmy nebo jiného povrchového symptomu, který neznamená pro vnitřní sféry vážné ohrožení (a tato vyrážka či rýma buď sama zmizí, nebo může být opět vyléčena homeopaticky). Léčba probíhá tak, že je organizačnímu centru podána informace o patologii (v podobě nehmotné potence similima – léku, který tuto patologii obsahuje a je schopen ji i vyvolat u zdravého jedince). Centrum pak nachází cestu k nenásilnému odstranění patologie. Je schopno v mnoha případech např. i obnovit tkáně, které byly klasickou medicínou prohlášeny za irreverzibilně změněné. Rozpoznání patologie za pomoci similima centru umožní „urovnat nepořádek“, nejprve v mysli, pak v emocích a fyzických orgánech. Prvotní příčina nemoci je spatřována „uvnitř“, „životní síla“ (organizační princip) je oslabena a jeví sklon k určitému typu onemocnění. Vnější podněty pouze sestup do patologie podporují, neznamenají však žádnou podstatnou příčinu. Ten, kdo má v pořádku „životní sílu“, neonemocní ani při styku s velmi nakažlivou chrobou. Jestliže v tramvaji kýchne nemocný chřipkou, vdechnou virus všichni, jen dva nebo tři však onemocní. Jsou to ti, kteří měli v danou chvíli vnitřní sklon k nemoci. Jestliže je na probíhající chřipku použit lék ve vysoké potenci, vnitřní sklon je odstraněn a chřipka během několika hodin zcela mizí. Působení vysokých potencí léků je zcela nepochopitelná záležitost, ať už se díváme na věc z jakéhokoliv ideově zaujatého pohledu. Nebýt toho, že je efekt vysokých potencí jedním z nejověřenějších přírodních zákonů vůbec, asi by homeopatii právě z tohoto důvodu nikdo nebral vážně. Ani C. G. Jung se nikdy homeopatií podrobněji nezabýval – ale přesto tento slavný švýcarský lékař a filozof na dotaz svého čtenáře odpovídá: „…co se týče homeopatie, máte zcela pravdu, když ji považujete za pokračování alchymistické praxe.“ (Jung: Letters). Následovníci a spolupracovníci tohoto slavného švýcarského psychologa (který mimochodem značnou část své filozofie odvodil ze studia alchymistické literatury) však už nebyli co se týče homeopatie tak zdrženliví. To proto, že má Jungovská psychoanalýza s homeopatií přece jen hodně společného. Při tzv. konstituční léčbě je lék předepisován podle souhrnu všech charakteristik pacienta, podle totality symptomů. A všechny jakkoliv místně oddělené symptomy dokáže též léčit. U každého léku jsou na základě zkoušek (provingu) zjištěny jisté mentální a fyzické vlastnosti, symptomy, které u zdravých osob lék vyvolává a u nemocných léčí… Takže máme skupiny pacientů náležející pod lékový typ Silica, Phosphorus, Lachesis, Lycopodium atp. Americký jungiánský psychoanalytik Edward Whitmont se na tyto tzv. konstituční léky podíval z hlediska svého oboru a přiřkl jim roli archetypu. Podle C. G. Junga jsou archetypy vrozenými orgány psychiky, jakýmisi prvotními formami, a mají mimořádnou roli pro utváření myšlení, života a postojů každého člověka. Vycházejí ze společného nevědomí a projevují se ve vědomí člověka, zejména ve snech, při umělecké tvorbě, v mýtech a pohádkách, v náboženství. Jsou značně proměnlivé, ale zachovávají si stále svůj specifický obsah. Protože Jung považuje vše, co se děje v tzv. „vnějším“ světě, za obraz vlastní psyché (veškerá percepce prochází naší psyché), jsou tudíž všechny procesy fyzického světa ve skutečnosti procesy psychickými (zde je prakticky úplná shoda s alchymistickou filozofií, ale i s buddhismem). Archetyp je jakousi ideální (zcela ve smyslu platónské ideje) formou, která utváří svět a lidskou psychiku. Archetyp se tudíž může projevit nikoliv jen v lidské psychice a v jejích výtvorech, ale i v přírodě a světě obecně. Znovu: archetyp se tedy projevuje v náboženství, mýtech, myšlení a chování lidí, v přírodě. A nyní se podívejme na homeopatický lék Lachesis. Je to jed hada Lachesis Mutus, žijícího v tropických krajích. Homeopaté jej nazývají „lék vyhnání z ráje“, a to pro jeho podivuhodnou podobnost s biblickým mýtem: Lachesis je had, žijící na stromech (jeho anglické jméno je bushmaster), při konstitučním onemocnění Lachesis je vždy u párových orgánů nejdříve napadena levá (ženská) strana, teprve pak podléhá pravá (mužská) strana těla (angíny, záněty vaječníků, zápaly plic atp.). Pacient velmi často mívá subjektivní pocit úlevy, když se svlékne do naha, nesnáší oblečení, pacient často mívá pocit irracionální viny, aniž může přesně udat příčinu toho pocitu, pacient má vždy nějaký významný vztah k jablkům – většinou je má hrozně rád, nebo je na ně alergický, nebo se často dusí po jablku, pacientovi se zdává o hadech a má z hadů panický strach, vymykající se normálu, bývá pln žárlivosti, nenávisti a podobných pocitů, v případě psychózy si často myslí, že je „pod nadlidskou kontrolou“ (Pulford: Materia medica, Alternativa 1993). Pacienti Lachesis bývají zvědaví, touží po nových vzrušujích zážitcích, kterých se však bojí. Tak bychom mohli hledat a nacházet další analogie. To, co je obsaženo v lidském konstitučním typu Lachesis, existuje tedy i ve Starém zákoně a také v jedu hada, žijícího na Guynei. Jestliže jed uvedeme do stavu homeopatické potence (velmi jej zředíme), je schopen vyléčit prakticky všechny nemoci člověka typu Lachesis. Podobné shody jsou i mezi dalšími léky a náboženskými nebo mytologickými prvky. Phosphorus bývá srovnáván s Luciferem, nosičem světla, vyznačuje se pýchou a prostopášností, prudkým vyzařováním emocí a neutišitelnou žízní, touhou být viděn, Lycopodium má řadu shod s mýtem o Sv. Kryštofovi, který nade vše obdivoval sílu, což je též základní pojem pacientů tohoto typu. Určitou příbuznost homeopatie s psychoanalýzou lze pozorovat i ve snech léčených pacientů a pacientů psychoanalytických, kteří nastoupili cestu individuace, cestu k celosti a souladu ega a nevědomí. Symboly individuace (převzaté především z alchymie) se velmi často projevují ve snech homeopaticky léčených lidí. Žádná studie založená na důsledném sběru materiálu dosud vydána nebyla. Nicméně významné procento pacientů po podání konstitučního léku o velmi vysoké potenci referuje, že: 1. Dokonce i ti, kterým se léta nezdály sny (ego bylo jakoby odtrženo od nevědomí), okamžitě po podání léku mají sny výrazně mytologického charakteru. 2. V prvních fázích jsou to sny, v nichž důležitou roli hraje stojatá voda, která postupem času začíná proudit, mění se v povodeň, odnáší a ničí staré a zchátralé budovy, symbolizující staré ego, konzervující chorobné symptomy. To silně připomíná 1. fázi alchymistického díla – dilutio. 3. Později se ve snech objevují prvky, mající velký význam v alchymistické i psychoanalytické symbolice, jako král, tři bohyně, Eroboros, tříhlavý had, draci, podzemní prameny, podzemní labyrinty… Naneštěstí zatím žádný autor neprovedl syntézu zkušeností těchto různých disciplín, která by jistě nebyla snadná. Edward Whitmont navštívil v padesátých letech C. G. Junga, aby jej o nových poznatcích týkajících se shody mezi homeopatií a psychoanalýzou informoval, avšak stařičký psycholog ho vyslechl, aniž by to jeho filozofické koncepce ovlivnilo. Snad právě proto, že byly již předtím homeopatii tak blízké. Je ostatně známo, že po úspěšné psychoanalýze někdy dochází i k vyléčení fyzických symptomů, což zcela odpovídá homeopatickému z nitra ven, od mysli k fyzickým orgánům. „Homeopatické léčebné umění rozvíjí na maximum vnitřní, duchovní léčivé síly syrových substancí prostřednictvím specifického postupu…“ (Hahnemann: Organon, Alternativa, 1993) Jedná se v podstatě o to, že je substance ředěna ke stavu pokud možno co nejsubtilnějšímu, nehmotnému. A je nám známo, že právě ty nejsubtilnější vlivy jsou zároveň nejmocnějšími. Myšlenka, rozhodnutí, vůle k tvorbě, touha… Nic z toho nelze nahmatat ani změřit, a přece právě z toho se skládá lidské bytí a možná i svět. Rozředění léčebné materie tedy znamená, že je archetyp navrácen na úroveň, kde je schopen ovlivnit nehmotné řídící centrum člověka. Podat mu informaci o nepořádku, o patologii, o tom, co jej ohrožuje. Takže příště: Informace a léčba.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.