Homeopatie 2

27.7.2006 | Mgr. Jiří Čehovský | jiri.cehovsky@alternativa.cz | Články z tisku

Květy 2

Jen málokdy jeden jediný člověk ovlivnil celý vědní obor do té míry, jako se to podařilo německému lékaři Samuelu Christianovi Hahnemannovi v případě homeopatie. I když princip léčby podobného podobným (similia similibus curentur) byl znám od nepaměti a používán jak lidovými léčiteli, tak i lékaři (Avicena, Paracelsus aj.), teprve Hahnemann vytvořil pevný systém, založený na experimentu a vytyčil hlavní zásady léčby.On dal také celému léčebnému oboru název, pocházející z řečtiny. Homeo značí stejný, pathos je utrpení, nemoc. Hahnemann se narodil r. 1755 v Míšni. Jeho otec, malíř porcelánu, jej chtěl nechat vyučit prodavačem v koloniálu, chlapec však z učení uprchl a maminka jej skrývala před otcem měsíc na půdě, dokud hlava rodiny poněkud nevychladla. Není divu, že se mechanická práce v obchodě malému Hahnemannovi nelíbila. Měl nadání pro něco jiného. Již o několik málo let později ovládal perfektně osm jazyků a při svých vysokoškolských studiích medicíny ve Vídni a v Erlangenu se živil převážně výukou jazyků a překládáním. V sedmadvaceti se oženil s dcerou lékárníka Henriettou, s níž prožil šťastné manželství a společně vychovali deset dětí. Jeho manželka jistě byla žena nevšedních kvalit, neboť plně nesla důsledky Hahnemannova neklidného života. Stále měnili bydliště. Z Magdeburgu se brzy přestěhovali do Dráždan a tam Hahnemann již ve věku jednatřiceti let zastával úřad hlavního městského lékaře. Publikoval časopisecky i knižně původní práce o lécích a dále překládal. Byl již známý po celém Německu i v Evropě. Právě překlad Materie mediky skotského lékaře Cullena ho přivedl k důležitému mezníku. Cullenův popis účinků chininu mu nepřipadal zcela správný, proto vyzkoušel účinky chininu sám na sobě. A zjistil, že se u něj projevují při opakovaném podávání léku proti malárii příznaky malárie! To je také princip homeopatie – látka, která u zdravého člověka určité symptomy vyvolává, je dokáže vyléčit u nemocného. Postupně stejným způsobem zkoušel mnoho dalších přírodních látek rostlinného a minerálního původu a výsledek byl takový, že dále potvrzoval zásady léčby podobného podobným. Na základě praxe a experimentu pak vzniklo základní dílo homeopatie – Organon racionální léčby, v němž shrnul všechny obecné zásady a principy nového oboru léčby, které jsou prakticky beze změny uznávány až dodnes a i pro současné homeopaty jsou základním zdrojem informací a inspirace. Skutečným prubířským kamenem homeopatie a zdrojem slávy nového oboru se stala tyfová epidemie v r. 1813, následující po slavné Bitvě národů u Lipska. V té době přednášel na Lipské univerzitě. Zatímco ostatním lékařům umírala až jedna třetina pacientů, Hahnemannovi zemřela ze 188 pacientů jedna stará žena. Hahnemann své poznatky stále prohluboval. Aby odstranil to, čemu dnes říkáme druhotné negativní účinky léků, pokusně snižoval dávky léku. Zjistil překvapující věc: čím je lék zředěnější, tím je účinnější, pokud je ovšem podán přesně podle zákona podobnosti. Stupeň zředění nazval potencí léku. Došel až k tzv. infinitezimálním, nekonečným ředěním, při nichž se již v ředícím prostředku (destilované vodě s lihem) nemůže vyskytovat žádná molekula původní látky. A právě tato ředění, potence, působí nejhlouběji a jsou nejúčinnější. Jen pouhé jedno podání takového léku dokáže zcela vyléčit jak akutní, tak i chronická onemocnění. Organizmus aktivuje vlastní obranný systém, který se již sám s nemocí vypořádá. Jednorázové podání léku ve vyšší potenci má rovněž preventivní účinky a může zabránit onemocnění v budoucnosti, právě díky svému dlouhodobému účinku. Hahnemann měl velmi mnoho žáků a příznivců, kteří se za ním sjížděli z celé Evropy, a to zejména v období, kdy začal působit jako dvorní rada vévody z Anhaltu v malém městě Köthenu. Publikoval dlouhou řadu základních děl homeopatie a vedle vědecké práce nepřetržitě vykonával lékařskou praxi. Mnoho energie musel věnovat k odrážení útoků svých nepřátel, jimž připadal jeho systém příliš převratný a netradiční. Ve věku osmdesáti let, po smrti Henrietty, se oženil s mladou Francouzkou (která se k němu zprvu vetřela v mužském převleku pod záminkou, že se chce léčit) a přesídlil do Paříže. Tam sklízel ovoce slávy, přesahující mezitím již na americký kontinent. Bydlel v honosné vile, zúčastnil se společenského života, který organizovala jeho nová žena, a byl nejlépe placeným lékařem své doby. V Německu již fungovaly homeopatické kliniky, stejně jako ve Spojených státech, lékařské homeopatické společnosti existovaly v mnoha Evropských zemích a zejména v Anglii, kde homeopatie získala velký vliv, opírající se o podporu královské rodiny. Právě v Londýně vznikla první homeopatická lékařská fakulta a mnohé další specializované školy, kde se tento obor léčby vyvíjí nerušeně a kontinuálně až dodnes. Bouřlivý světový vývoj homeopatie v posledním dvacetiletí vynesl Hahnemanna a jeho dílo k nové slávě, která je nyní větší, než byla kdykoliv před tím. Každá obecněji pojatá kniha o homeopatii z pera současných autorů věnuje alespoň kapitolu zakladateli oboru, ať už je jejím autorem Američan, Angličan, Němec nebo Ind. Příště si povíme něco o tom, jak vlastně taková homeopatická léčba ve skutečnosti probíhá.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.