Proč právě já? aneb Trnitá cesta k osvobození

8.4.2016 | Mgr. Jiří Čehovský | jiri.cehovsky@alternativa.cz | Ostatní

jiri-cehovskyKdyž chronicky onemocníme a problémy přetrvávají navzdory standardní péči, to první, co nás napadne, je otázka: „Proč právě já? Copak jsem si to zasloužila?“ Používám zde ženský rod, protože 90% všech, kdo procházejí dále nastíněnou cestou až do osvobozující fáze 6 jsou ženy, muži se obvykle zaseknou dřív. „Na ulici potkávám tolik lidí, kteří určitě nemají ten samý problém. Také v práci nevím o nikom, kdo by měl právě tuhle nemoc (až na jednu kolegyni, ale ta ji má mnohem lehčí).  Nikdo netrpí tak hrozně jako já. Navíc, ostatní  jsou evidentně mnohem méně citliví než já. Jsem se svým trápením zcela osamělá. Lékaři krčí rameny a dávají najevo lehký údiv, že mně jejich prášky skoro nepomáhají, že neumí odstranit moji nemoc. Když se doma zmíním o tom, že je mi špatně, chtějí se dívat na televizi (nejraději na Ordinaci v růžové zahradě) a posílají mě k doktorovi. Jim je taky někdy špatně, samozřejmě, mají své bolesti, ale mají úplně jiné (mnohem lepší a mírnější) diagnosy a nikdo nerozumí tomu, čím trpím právě já.“

To je první fáze toho, jak se pokoušíme vyrovnat s faktem, že je v našem těle a/nebo mysli něco špatně, co se nedá odstranit. Údiv, smutek, osamění, vztek a  strach. Dobrý důvod k tomu, abychom jedli hodně prášků (v angličtině se jmenují všechny prášky „droga“, což mi připadá poctivé), případně pili víc alkoholu, přejídali se sladkostmi  a svalovali vinu na druhé. Kdo se zasekne v této fázi, udělá si možná ze života peklo.

Druhá fáze nastává, když se o svůj problém začneme zajímat. Například zjistím na internetu, že  alergii, kterou mám, má také jedna třetina všech lidí  v téhle zemi a udiví mě, že tento údaj  kupodivu dosud nezazněl v žádném televizním seriálu. To mi může přinést jistou úlevu – už v tom nejsem tak sama (sám).

Třetí fáze je, že začnu  pátrat po možnostech  zlepšení svého stavu, když vidím, poučena televizním seriály i vlastní zkušeností, že lékaři jsou taky jen obyčejní lidé, kteří si neví rady ani sami se sebou a nemohu proto od nich bůhvíco očekávat. Nalistuji název diagnosy v internetovém lékařském slovníku a tam čtu „projevy nemoci je možno tlumit léky“ nebo nacházím  jiná podobná vysvětlení, ukazující, že je to sice léčitelné, ale že, z pohledu vědecké medicíny,  se pacient musí s problémem smířit, a musí vzít na vědomí i to, že léky, které bere, ho nikdy nevyléčí. Četba příbalového letáku o vedlejších účincích léku člověku náladu také nepřidá. Možná se pacientka opatrně zeptá svého lékaře: „Jak dlouho budu muset brát ty léky?“ Upřímná odpověď ale zní: „Asi do smrti, případně je vyměníme za jiné.“ Pokud chronicky nemocný člověk ustrne v této třetí fázi, propadne se ve svých životních očekáváních ještě hlouběji.  Nicméně, právě zde je možné očekávat bod obratu.

Čtvrtá fáze  spočívá v hledání alternativního řešení. Alternativním se obvykle myslí takové řešení, které je z hlediska oficiální medicíny nemožné, nevědecké, nebo zadarmo, proto ho nenabízí, ale mnoha lidem pomohlo.  A tak začnu zkoušet bylinky, pití tří litrů teplé vody denně,  vitamíny A,B,C,D,E,…,různé kapky a potravní doplňky. A – ono něco z toho pomáhá. Potíže sice přetrvávají, ale na některé z těch věcí reaguji úlevou. Dobrá zpráva, protože to dává určitou naději, že se potíže snad někdy zbavím.  Zjistím, že existuje zdravý životní styl – pohyb, cvičení, více zeleniny ve stravě. A také v této fázi zjišťuji, že nejsem se svým trápením sama a dokonce nejsem sama ani v hledání východiska. Je spousta takových lidí. Mohu navštívit nějakou přednášku, zapojit se do diskuzního fóra na internetu, najít si vhodné přátele na Facebooku a Twitteru… Přestávám být obětí, začínám řídit svůj osud.

Pátá fáze nastává, když chronické potíže stále přetrvávají, ale zlepšují se po alternativních metodách, buď po samoléčbě, nebo po konzultacích s léčitelkou, nebo s léčitelem. Je zároveň začátkem cesty poznání. Některé metody zlepšují více a některé méně, jiné vůbec ne  a  po jiných třeba část problémů trvale zmizí. Takže se věnuji těm metodám, co pomáhají.  Studuji je, zajímám se o ně, čtu o nich knihy, zajdu si na kurz. A tak se stávám odborníkem. Jednoho dne mě zastaví kamarádka a zeptá se: Jakto že už nemáš na obličeji ekzém? A tak musím s pravdou ven: Vyléčila mě homeopatie, autopatie, nebo něco podobného.  A kamarádka povzdechne: Můj Láďa má taky takový ekzém, hrozně ho  trápí.  Z bývalé nemocné je léčitelka. Nemůžu přece zatajit kamarádce, že mě vyléčil homeopatický lék, který jsem si sama určila. A tak Láďovi poradím, jak se toho zbavit.

Šestá fáze – klientů přibývá, jsou to většinou známí a známí známých. Dostávám další informace, získávám další kontakty, uvažuji, zda nepověsit své původní povolání na hřebík a dělat léčitelství jako profesi, nebo jako druhé povolání. Najednou mám spoustu telefonů a mailů, lidé se ptají na to i ono. Mám radost, že se mnozí s nich uzdravují. Ale léčení není snadná věc, lidé se vás snaží zatáhnout do svých problémů, musíte být hodně odolná, abyste tyhle výzvy ustála, stojí to hodně energie. A tak se sama sebe zeptáte: Proč právě já?  Odpověď je: A proč ne?

Homeopatická akademie

Homeopatická akademie logo maléTříleté studium určeno všem se zájmem o hluboké poznání tohoto celostně založeného oboru, bez ohledu na současné vzdělání a povolání. Poskytuje základ pro odbornou léčbu na vysoké úrovni, v rodině, v samo­léčbě i v profesionální lékařské a léčitelské praxi. Přednášky jeden víkend v měsíci. Přednáší Mgr. Jiří Čehovský a další zkušení homeopaté. Několikrát ročně se posluchači setkávají se známými osobnostmi homeopatie se zahraničí.

Podrobné informace o studiu a přihlášky zde

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.