Rozhovor s Louisem Kleinem, FSHom.

26.3.2012 | PhDr. Kateřina Komorádová | katka82@email.cz | Interview

Nosody představují pro homeopatii významného pomocníka na cestě k uzdravení. Trochu blíž jsme se na ně podívali s Louisem Kleinem, kanadským homeopatem a autorem knihy Miazmata a nosody, po skončení jeho lednového semináře na Homeopatické akademii v Praze.

klein_prednaska

Na svém autorském kontě už máte materii mediku (Clinical Focus Guide). Vaše poslední kniha je více o miazmatech a nosodách (česky Miazmata a nosody, vyd. Alternativa, 2011). Co vás vedlo k tomu věnovat se právě tomuto tématu?

Přišlo mi to zajímavé. Doslova jsem cítil, že používat v praxi daleko víc specifičtější miazmata představuje pro homeopatii něco jako esenciální, základní evoluci. Někdy se stane, že se homeopatie začne jaksi přesouvat směrem k integraci (ke sjednocení) s moderní vědeckou klasifikací. Současně si tím si ale drží velmi jasné homeopatické principy.

Nebyl jste tedy inspirován případy ze své praxe?

Ale ano, byl, ve smyslu, že tím, že jsem nosody používal řadu let, čímž se staly naprosto základní součástí mé praxe, jsem si řekl, že by to mohlo i ostatním pomoci lépe porozumět miazmatům.

Jaký má podle vás potenciál koncept miazmat, používaný v homeopatické léčbě?

Soustavně praktikuji téměř třicet let a posledních patnáct let vedu kurz pro pokročilé homeopaty. Ze své zkušenosti, a to především díky ostatním praktikujícím homeopatům z kurzu, jsem zjistil, že někdy se některé případy vyvíjejí velmi dobře, homeopatům se podaří pacientům pomoci a dostat se velmi blízko k samé podstatě případu, ale pak se léčba náhle zastaví. Najednou se neví, kudy dál, chybí poslední krok k úplnému vyléčení ve smyslu, jak o něm mluví Hahnemann. A tehdy jsem si všimnul, že jsou nosody velmi užitečné. To mě přivedlo k tomu o nich více přemýšlet.

klein_cehovsky

Nosody tedy představují další krok v léčbě…

Ano, velmi často na ně přijde řada při druhém nebo třetím předepsání – poté, co první předepsání splnilo svou práci. Předepisují se často právě v případech, které se „zasekly“ a dále se nijak nevyvíjejí. A to je podle mě okamžik, ve kterém se zasekne i řada homeopatů, protože nevědí, jak dál.

Jak jsou na tom nosody a vůbec koncept miazmat ve vztahu k chronickým nemocem? V knize totiž píšete, že miazmata mohou pomoci pochopit původ chronických nemocí…

Ano, mohou pomoci léčit chronické nemoci a také je pochopit, jak říkáte.

(„Léčba z úhlu pohledu miazmat předpokládá, že původcem onemocnění je infekce, kterou pacient v minulosti prodělal, i když v současné době už původce nákazy není v těle pacienta přítomen. Chronická onemocnění pak pracují s touto tezí.“ – L. Klein ve své knize Miazmata a nosody)

Vyjdeme-li z tohoto předpokladu o původní infekci zapříčiňující onemocnění pacienta: Znamená to tedy, že během svého života zůstává pacient v obraze pouze jednoho miazmatu nebo jich může projít víc, i když původce prvotní nákazy je v obraze pouze jednoho konkrétního miazmatu?

Tuto otázku ještě nemám úplně uzavřenou… Dobře, měl bych říct toto: v typických případech existuje geneticky přenosné a zděděné miazma. Současně ale v průběhu života přijde pacient do kontaktu s nějakou nemocí nebo infekcí, které na něj mají energetický vliv. A tím může vzniknout, řekněme, nový typ miazmatu nebo nová vrstva, úroveň, která je pouze na povrchu počátečního miazmatu. Je tedy možné, že v průběhu léčby jednoho případu bude zapotřebí použít léky dvou různých miazmat. Homeopaté také mohou dovést pacienta k velmi dobrému zdravotnímu stavu, ve kterém už je třeba miazma naprosto jasné. Bohužel se ale někdy stane, že nešťastným rozhodnutím vyvinou u pacienta znovu stav nemoci. Tím chci jenom říct, že my jako homeopaté nemáme žádnou garanci, že tak, jak čas běží, zbavíme pacienta všech jeho potíží.

Zmínil jste různé vrstvy ve vývoji onemocnění. Uvažujete tedy, že existuje něco jako jedno hlavní počáteční znečištění organismu, na které se nabalují další vrstvy, jako cibule?

Ano, myslím si, že během léčby lidé potřebují víc než jen jeden lék, že jich potřebují víc. A někdy dokonce můžete dopředu předpovědět, jaký bude ten další. Tak to ale není ve všech případech.

Obraz různých vrstev cibule, jak o něm mluvíme, ve mně vyvolává představu, že když odloupneme jednu vrstvu, objeví se druhá, ale ta první se už nemůže vrátit, protože už je pryč, je odloupnutá…

Ano. Souhlasím.

Ptám se, protože někteří homeopaté o vrstvách neuvažují. Podle nich spíš tato vrstva na nějakou dobu zmizí, ale může se vrátit a objevit se znovu…

Může se znovu objevit, ale pouze za velmi vzácných okolností, například jak už jsem řekl, pokud se pacient sám znovu infikuje. Ale v běžných případech léčby jsem tohle příliš často nezaznamenal… (přemýšlí) Možná kromě případu léčby rakoviny, kdy je třeba střídat různé léky. Ale v ostatních případech bych spíš souhlasil s tím, co jste řekla na začátku, a sice že když jednou slupku odloupneme, jen velmi zřídka se vrátíme ke stejnému léku.

Nosoda na nemoc „dávnou“ a „nedávnou“

Vaše kniha se věnuje miazmatům a nosodám, u kterých rozlišujete v zásadě dva typy: takzvané akutní nosody a nosody pro chronický obraz nemoci. Něco podobného jste zmínil i během své přednášky…

Jde o to, že někdy se člověk dostane do situacíe, ve které je vystaven nakažlivé chorobě, a ta ho energeticky a dynamicky ovlivní. Sám Hahnemann, když mluví o mizmatech, používá termín „dynamická infekce“. A v těchto případech, ve kterých k nákaze došlo nedávno, bude obraz symptomů u pacienta naprosto jiný než u pacienta, který se nachází v miazmatu přenášeném geneticky skrz rodinnou historii.

Takže tyto dva způsoby, jakými se miasma projevuje, se od sebe mohou velmi lišit. A to má svůj určitý smysl a význam. Například v druhém díle knihy o nosodách se věnuji také Medorrhinu. A když jsem se znovu podíval na všechny své případy s tímto lékem, které jsem kdy měl a kterých bylo v posledních letech několik, viděl jsem, že zatímco někteří pacienti byli velmi nervózní, jiní – a to ti, kteří byli nákaze vystaveni nedávno – se od těch prvních velmi lišili!

V čem bylo tak velké odlišení?

Především v tom, že většina mentálních a emočních symptomů a dispozic neměla příliš šanci se skutečně rozvinout… Takže u pacienta nemusíte vždycky narazit na všechny klíčové nebo potvrzující symptomy Medorrhina a také nemusíte vždycky narazit na emoční stavy mysli Medorrhina, které by jasně definovaly danou situaci, ale až samotné podání léku může mít velmi hluboké a kladné účinky. (přemýšlí) Jde tedy hlavně o to vědět (zdůrazní), že zvláště nosody mohou léčit různě a v různých případech a situacích.

A jsou také různé účinky podle toho, zda nosodu použijete „akutně“ nebo „chronicky“?

Vlastně bych ani nerozlišoval mezi akutním a chronickým… Spíš bych použil termín, zda byla osoba infikována nákazou „dávno“ nebo „nedávno“. Ve druhém případě totiž není patologie tak hluboká. Ale jinak ano, účinky jsou různé. Třeba dávivý kašel a aplikované Pertussinum: Viděl jsem pacienty, kteří měli dávivý kašel před dvaceti lety nebo byl v jejich rodinné historii, a způsob, jakým se Pertussinum objevilo v těchto případech, byl naprosto odlišný od případů, ve kterých byl přítomen akutně. Dávivý kašel je samozřejmě závažné onemocnění vyžadující řádnou péči a nepřemýšlím o nosodě nutně jako o jediném způsobu jeho léčení, ale zmínil jsem to proto, abych ukázal, že se v těchto dvou případech ukázal odlišně.

Je to stejné jako v případě Influenzina. A i když na chřipku existuje lék Oscilococcinum vyrobený z kachních jater, předepsal jsem v chronických případech Influenzinum. A obraz nemoci byl v takových případech naprosto jiný, vypadal jinak, než když měl někdo chřipku akutně… Léky prostě v různých případech vypadají různě.

To asi vznáší další, větší požadavky na práci praktikujících homeopatů. A současně být otevřený a i pokorný…

Ano… Nemyslet si, že znám přesný (zdůrazní) popis každého léku. Pro mě osobně je klíčem flexibilita. Být dostatečně flexibilní a vidět, že se lék může objevit různě, a nelpět příliš rigidně na tom, jak by se lék měl (zdůrazní) projevit, abych ho mohl předepsat.

Během své přednášky jste zmínil větu: „Při odebírání případu nechte vitální sílu, ať se sama projeví“. Myslel jste to právě ve vztahu k různým podobám léku, jak jste o nich teď mluvil?

Spíš jde o to chovat se jako homeopat tak, aby se pacient mohl před vámi vyjádřit ve své přirozenosti. Aby vám mohl ukázat sám sebe. Když je vaše ego příliš zainteresované v technických věcech odebírání případu, v tom, jak rozhovor řídit, nezbývá příliš místa pro to, aby se pacient mohl vyjádřit. Celé to je jenom o vás. Způsob, jakým já odebírám případ, je takový, že pacientům dávám prostor k tomu, aby vyjádřili, co vyjádřit potřebují. Jedině tím jim mohu účinně pomoci.

To platí i v dětských případech. Žádám děti, aby mi samy o sobě povídaly. Je to pro ně velmi příjemné moci říct, co chtějí říct. A zároveň dovoluji rodičům, aby řekli, co oni potřebují říct. Během rozhovoru s pacientem je třeba vytvořit příjemnou atmosféru. Protože když to neuděláte, může se stát to, co vidím u řady praktikujících lékařů, kteří předepisují stále dokola stejné a stejné léky. A to znamená, že to jsou léky, které vlastně potřebuje předepsat lékař, ne pacient.

Zmínil jste dětské případy. Na vaší přednášce padla slova o dynamickém vztahu mezi rodičem a dítětem. Můžete k tomu říct víc?

Vychází to z představy, že my, homeopaté o sobě a o své práci rádi uvažujeme jako o nějakém „laborování“, „práci v laboratoři“ – existuje řada pravidel, která je třeba dodržovat, podáme lék a je třeba dělat to a to apod.… A i během toho se s pacientem něco děje, neprobíhá to jako ve vakuu. To má co dočinění s širším pohledem na účinek léku. Všechno je ve vzájemných vztazích a my nemůžeme izolovat dětského pacienta od jeho rodiče, který s ním přišel. Proto nám dynamický vztah mezi rodičem a dítětem může velmi pomoci k určení správného léku.

Z pohledu materie mediky vidíte, že existují určité léky reagující na jiné léky a jejich vliv na pacienta. Například když vidím, že nějaký lék úspěšně fungoval na jednoho konkrétního pacienta, jednu osobu v rodině, otevírá to moje celé pochopení toho, jaké léky jsou třeba pro zbytek rodiny. Čili léčbě dost napomáhá a je dobré léčit celou rodinu, její členy. Lépe najednou vidíte, že například tento jeden pacient je tím členem rodiny, který neustále ovlivňuje ostatní její členy, nebo naopak že tento pacient je tím, kdo je ostatními členy ovlivňován. Dynamické vztahy v rodině vám tak pomohou lépe pochopit, jestli daný pacient potřebuje lék, který bude působit na jeho stav, že „ovlivňuje druh“, nebo spíš na stav, že „má problémy s tím, že je ostatními ovlivňován“. Znám řadu léků, které úspěšně reagují na každý z těchto stavů.

Na začátku plíseň, na konci rakovina

Zpátky k miazmatům a nosodám. Přijmeme-li pohled, že lidé jsou ovlivňováni společností a současně oni sami ji ovlivňují, jakou roli má v tomto dynamickém procesu podle vás nemoc? Přinést do něj rovnováhu, nebo ho naopak vyburcovat ke změně, k posunu, k evoluci?

Myslím, že obojí. Jak rovnováhu, tak evoluci. Podle mě rovnováha i evoluce nemusí nutně znamenat, že z toho poplynou strašné důsledky. Evoluce… to je směr kupředu. Lidstvo směřuje kupředu. To je také to, proč v určitém smyslu existuje homeopatie: protože snižuje bolest, kterou evoluce přináší. Ještě stále je pro ni místo, jak pro tu spirituální, tak pro tu hmotnou.

Myslíte, že miasmata mohou být něco jako zrcadlem společnosti? Toho, co se v ní děje?

Určitě. A je skvělé, že k tomuhle poznání lidé došli. Mám za to, že zvláště infekční nemoci v dávné historii lidstva odrážely přesně tu situaci, která byla v tehdejší společnosti.

Jaké miasma tedy podle vás odpovídá naší současné společnosti?

Jak jsem řekl na přednášce, naše současná společnost má co do činění s bakteriálními nosodami kmene Enterobacteriales, které jsou součástí střevní mikroflóry člověka. Obraz těchto střevních bakterií odráží způsob, jakým se s lidmi jedná (L.K. ve své knize ke kmeni Enterobacteriales podotýká, že lidé mají pocit, že se s nimi zachází jako „s hovnem“; je u nich tedy silný pocit nespravedlnosti, pozn. red.), a také se týká finančních otázek. Tato dvě témata jsou v současné společnosti velmi nápadná. (během přednášky L.K. přirovnal celosvětovou společenskou situaci k situaci v americké společnosti, která se cítí být podvedená, cítí tedy nespravedlnost, a k situaci tzv. „hospodářské krize“, která symbolizuje zmíněné finanční otázky, pozn.red.)

A co třeba miasma rakovinné nebo parazitické?

Ta jsou také velmi silná miazmata naší společnosti… Například o Carcinosinu v homeopatii často uvažujeme jako o jednom z druhu nosod. Ve skutečnosti to ale není skutečná nosoda, je to sarkoda. Čili něco, co je vyrobené z nemocné tkáně, tedy už z konečného důsledku nemoci. Nemyslím si, že by byl Carcinosin kompletně základním miasmatem všech onemocnění rakovinou. Podle mě v tom ústřední roli hrají spíš viry a různé typy plísní. Nicméně lék Carcinosin je určitě důležitou součástí léčby rakovin.

Ještě k tomu rozdělní nosody a sarkody a jejich bližší definici: Rakovina není infekce, není způsobena infekcí organismu. A o nosodách já osobně uvažuji jako o homeopatickém léku vyrobeném z infekčního agens. Naproti tomu sarkody chápu jako homeopatický lék vyrobený z nemocí nakažené tkáně. Mezi oběma je trochu rozdíl. A proto, když se podíváte na Carcinosin, uvidíte, že má určité kvality, kterými se od nosod vyrobených z bakterií výrazně odlišuje. Daleko víc podobností má s nosodami vyrobenými z virů stejně tak jako s léky vyrobenými z plísní/hub, například Aspargulus, Agaricus … Když se podíváte na rakovinou napadenou tkáň, bude vlastně vykazovat symtpomy plísní/hub. Nosodám vyrobeným z virů se budu obšírněji věnovat ve své druhé knize o nosodách.

Co říkáte názoru, že za rakovinou stojí parazit Candida albicans?

Ano, to je to, o čem mluvím: Je součástí čeledi hub … Určitě může být významným faktorem, ale vždy to je případ od případu. Nemyslím si, že existuje jenom jedna jediná věc, která způsobuje rakovinu. Například v některých případech rakoviny může být onemocnění důsledkem vystavení chemickým vlivům, což je úplně jiná situace, než o které mluvíme.

Temná krása orchidejí

Na čem v současné době pracujete?

Připravuji dvě knihy. Jedna se věnuje orchidejím a potencovaným lékům z nich vyrobených. Některé z nich mají obšírný Hahnemannův proving, jiné mají kratší proving. Kniha se ale nebude ani tak věnovat provingům, jako spíš tomu, aby mohli lidé rychle a efektivně získat přístup k popisům těchto léků.

Co vám přišlo zajímavé na práci s tímto tématem?

Orchideje jsou velmi zajímavé rostliny a jejich hlavním tématem je to, co bych nazval mykorhiza rostlin. V praxi to znamená, že semena orchidejí klíčí pouze, jsou-li přítomny houby. Nějakou dobu prostě klíčí přímo na houbách. Čili tu máme velmi silný vztah mezi orchidejí a houbou, který je velmi významný a důležitý ve všech dispozicích a symptomech u orchidejí. Během provingů z toho potom vyvstávají velmi zajímavé věci, které nelze ve vztahu k těmto nádherným rostlinám úplně pochopit, protože vůči nim vypadají strašně. Temně. A podle mě je tohle přesně ten důsledek těsného vztahu mezi orchidejí a houbou, na které v počátku klíčí.

Dá se říct, že to je symbióza obou?

Ano, druh sybmiózy to je. Oba si vzájemně něco předávají, a i když to je v případě různých orchidejí různé, určitý vztah mezi oběma tam je.

Všimla jsem si, že si řada lidí v poslední době častěji než dřív kupuje domů malé orchideje v květináčích…

Podle mě má téma orchidejí co do činění s velmi temnými silami ve společnosti a v životě a také se způsobem, jak s nimi nakládáme… Zároveň jsem si všiml, že některé orchideje, léky z nich, mají dobrou odezvu v léčbě autismu.

Medailonek:

Louis Klein – kanadský homeopat s více než třicetiletou praxí, ostatními homeopaty uznávaný jako „přední homeopat a výjimečný odborník v této oblasti“. Od jednoho homeopatického kmeta si dokonce vysloužil přízvisko „učitel těch, kteří homeopatii učí“.

„Tak jak jsem cestoval po světě a přednášel homeopatii, jsem došel poznání, že největší zadostiučení se mi dostávalo skrze uspokojující výsledky léčby těch, kteří ji potřebovali, nebo jejich rodinám či přátelům. Nemohu poskytnout žádnou garanci těchto výsledků, ale sám jsem viděl, že většině z těch, kteří se na mě obrátili, jsem dokázal celkem dobře pomoci. A tohle vždycky bude mým cílem,“ říká Louis Klein.

Více než deset let je hlavním lektorem homeopatického magisterského programu Homeopathic Master Clinician Course určeným pro pokročilé dvou- až tříleté studium homeopatie. Svět homeopatie významně obohatil o řadu výzkumů nových léků.

Své homeopatické počátky spojuje se semináři a poté individuální výukou u nestora homeopatie G. Vithoulkasem, s Billem Grayem a dalšími vynikajícími homeopaty. Homeopatická studia zakončil a titul FSHom. získal na londýnské College of Classical Homeopathy. Louis Klein je členem Homeopatické společnosti Severní Ameriky a Spojeného královstí, což je organizace sdružující profesionální homeopaty. On sám je také zakladatel a dřívější prezident Severoamerické homeopatické společnosti.

V češtině mu nyní vyšla jeho kniha Miazmata a nosody (Alternativa, 2012), ve které se věnuje vybraným miazmatům a odpovídajícím nosodám a přináší podrobný popis dosud nepříliš informačně pokrytých léků.

Miazmata a nosody – Louis Klein

O původu nemocí

miazmata_a_nosody_velkyObsáhlé  pojednání  kanadského homeopata o miasmatech a jejich léčení. Podrobná materia medika nosod, léků vyrobených z patologického materiálu, z nichž většina nebyla dosud popsána v jiných materiích medikách. Průlomové dílo moderní homeopatie otevírá nové a důležité pole našeho poznání i léčby.

Knihu můžete zakoupit zde

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.