Srovnání C a LM potencí – díl II.

7.10.2017 | David Little | autori@homeopatie.cz | Metoda

Zhoršení v 5. vydání Organonu (1833)

Centezimální model léčby stále zahrnuje myšlenku krize, kdy zhoršení symptomů přinutí vitální sílu zvýšit energii za účelem odstranění choroby navozené lékem a zahájení uzdravení. Myšlenka krize jako nedílné součásti léčby je velice stará. Existovala před tím, než Hahnemann objevil neinvazivní metodu LM potencí, léčivé roztoky a dělenou dávku. Viz § 279 v 5. vydání Organonu (1833).

„Čistá zkušenost ukazuje ZNOVU A ZNOVU…

ŽE DÁVKA HOMEOPATICKY ZVOLENÉHO LÉKU NEMŮŽE BÝT NIKDY TAK MALÁ, ABY NEBYLA VŽDY JEŠTĚ SILNĚJŠÍ NEŽ PŘIROZENÁ CHOROBA. NEMŮŽE BÝT NIDKY TAK MALÁ, ABY TUTO PŘIROZENOU CHOROBU NEDOKÁZALA PŘEHLUŠIT, ODSTRANIT A ALESPOŇ ČÁSTEČNĚ VYLÉČIT, POKUD JE SCHOPNÁ VYVOLAT ALESPOŇ MÍRNOU PŘEVAHU SVÝCH VLASTNÍCH SYMPTOMŮ NAD SYMPTOMY NEMOCI, KTERÉ SE PODOBÁ (mírné homeopatické zhoršení, viz § 157-160) OKAMŽITĚ PO POŽITÍ.“

Potřeba zhoršení jako nedílné součásti léčby byla rovněž zdůrazněna v § 282.

„Nejmenší možná dávka homeopatického léku schopná produkovat pouze velice mírné homeopatické zhoršení bude, protože má sílu vyvolat symptomy nesoucí největší možnou podobnost s původní nemocí (ale silnější i v okamžité dávce), působit především a téměř výhradně na ty části organismu, které jsou již postiženy, velice podrážděny a výrazně vnímavé k podobnému stimulu.“

Hahnemann dále říká, že tato lékem navozená nemoc změní životní sílu, která řídí citlivé části organismu, a transformuje ji do stavu velice podobné umělé nemoci, „takže živoucí organismus nyní trpí pouze umělou nemocí navozenou lékem, která vzhledem ke své podstatě a malé dávce bude brzy odstraněna vitální silou, která se snaží navrátit do normálního stavu“. Myšlenka zhoršení ve formě krize nutící vitální sílu zvýšit svou energii byla součástí staré metody podávání suché dávky a neupravené tekuté dávky 30. let 19. století.

V 6. vydání Organonu Hahnemann nahradil model zahrnující nutnost krize v podobě zhoršení myšlenkou, že dávka nikdy nemůže být tak malá, aby nemohla překonat nemoc bez zhoršení. U modelu LM je zhoršení na začátku léčby známkou toho, že dávka byla příliš velká, potence příliš vysoká a lék zbytečně opakován. Viz § 279 v 6. vydání Organonu (1842):

„… ukazuje čistá zkušenost ZNOVU A ZNOVU, že:

  1. není-li nemoc evidentně způsobena značným poškozením důležitého vnitřního orgánu (i v případech chronických a komplikovaných) a
  2. je-li nemocný při léčbě chráněn před všemi ostatními cizorodými vlivy léků, pak DÁVKA HOMEOPATICKY ZVOLENÉHO VYSOCE POTENCOVANÉHO LÉKU NA ZAČÁTKU LÉČBY VÁŽNĚJŠÍ (ZPRAVIDLA CHRONICKÉ) NEMOCI NEMŮŽE BÝT NIKDY DOSTATEČNĚ MALÁ NA TO, ABY NEBYLA:
  3. VŽDY JEŠTĚ SILNĚJŠÍ NEŽ PŘIROZENÁ CHOROBA.
  4. NEMŮŽE BÝT NIDKY TAK MALÁ, ABY TUTO PŘIROZENOU CHOROBU NEDOKÁZALA ALESPOŇ ČÁSTEČNĚ PŘEHLUŠIT
  5. A ODSTRANIT PŘINEJMENŠÍM ČÁST NEMOCI Z POCITU ŽIVOTNÍHO PRINCIPU A TAK ZAHÁJIT UDZRAVENÍ.“

Veškeré odkazy na potřebu krizového zhoršení, aby lék nahradil přirozenou nemoc a přinutil vitální sílu zvýšit energii, byly ze 6. vydání Organonu odstraněny. Ve čtyřicátých letech 19. století při použití neinvazivní LM metody už není potřeba cokoli nutit, tlačit, používat sílu nebo působit zhoršení. To představuje posun v homeopatickém paradigmatu od vynucování prostřednictvím zhoršení ke zcela neinvazivní metodě dávkování. V pokročilých Hahnemannových metodách není potřeba zhoršení, krize, předávkování, antidotum, dlouhé čekání nebo jakékoli nadměrné opačné reakce. Všechny tyto vedlejší účinky byly z homeopatického systému čtyřicátých let 19. století odstraněny.

Stará metoda suché dávky je jako jízda na horské dráze; nejdříve přijde homeopatický lék, pak přijde čekání na krizi v podobě zhoršení, pak přijde čekání na nějaké zlepšení a pak přijde čekání na relaps. Potom je znovu podána suchá dávka a celý proces „nahoru a dolů, začátek a konec působení“ začíná znovu. Mezi homeopaty praktikujícími homeopatii podle 4. a 5. vydání Organonu běžně panuje představa, že zhoršení je nezbytné, zejména mezi těmi, kteří podávají příliš mnoho suchých pilulek v jedné dávce. Příliš mnoho pilulek vysoké centezimální potence totiž může způsobit zhoršení, které může trvat několik dnů, týdnů či dokonce měsíců. Hahnemann jasně uvedl, že příliš velká dávka (příliš mnoho pilulek) způsobí zhoršení, i když potence je správná. Mnoho homeopatů považuje zhoršení za nezbytné, protože myšlenka zhoršení byla příliš zdůrazňována v homeopatii 20. a 30. let 19. století.

K překonání těchto vedlejších účinků použil Hahnemann roztoky léků v potenci LM vyrobené z 1 pilulky o velikosti máku rozpuštěné v nejméně 7 polévkových lžicích. Z tohoto roztoku byly odebrány 1, 2 nebo 3 čajové lžičky a rozmíchány ve sklenice s 8 až 10 polévkovými lžícemi vody; pacientovi byla podána 1, 2 nebo 3 čajové lžičky tohoto finálního roztoku. Při této metodě se výrazně sníží velikost dávky spolu s postupným zvyšováním potence, takže vitální síla nikdy nedostane přesně stejnou dávku dvakrát za sebou. Tímto způsobem může vitální síla dostat jednu dávku nebo sérii dávek v léčivém roztoku, aniž by došlo ke zhoršení pozorovanému u suché nebo neupravené tekuté dávky. Tímto způsobem můžeme zkrátit dobu léčení na polovinu, čtvrtinu nebo méně oproti staré metodě.

Prvotní a sekundární účinky

 V přírodě existují různé síly, ale potencovaný lék je jedinečným výtvorem intelektu Samuela Hahnemanna. V § 64 v 6. vydání Organonu zakladatel píše, že existují dva druhy sekundárních účinků. Prvním je opačná reakce, kdy organismus automaticky prezentuje opačný stav úměrně vlastní energii. Druhým je léčebná reakce na homeopatický lék, kdy vitální síla nasměruje veškerou energii na to, aby odstranila rozladění působící zvenku a obnovila homeostázu. Viz část druhá § 64 v 6. vydání Organonu:

„V případech, v nichž stav, jenž byl z hlediska prvotního účinku právě opačný, v přírodě neexistuje, SE [ŽIVOTNÍ SÍLA] ZJEVNĚ SNAŽÍ ZÍSKAT OPĚT PŘEVAHU vymazáním a odstraněním změny, jež v ní byla (lékem) vyvolána a nahradit ji znovu svou vlastní normou (sekundární účinek, léčebný účinek).“ 

Toto působení životní síly, která se snaží získat opět převahu, je silou léčebného sekundárního účinku. K dosažení tohoto cíle životní síla léčí patologii postupně zevnitř ven v reakci na lék a snaží se získat kontrolu nad homeostázou, čímž zcela odstraní dynamické rozladění (vychýlení z rovnováhy). Toto představuje další aspekt směru léčby podle Hahnemanna, který popsal Hering ve svých zákonech.

Pokud je zachována rovnováha mezi prvotním a sekundárním účinkem, nedojde během léčby k žádnému zhoršení nebo nepřiměřené reakci. Instinktivní vitální síla nereaguje na potencovaný lék protichůdně, ale spíše se snaží projevit svou vitální převahu nad nemocí vyvolanou lékem zvenku, zatímco obnovuje homeostatickou rovnováhu zevnitř.

Životní síla může produkovat opačnou reakci proti nesprávnému léku či příliš velké dávce. Pokud byl lék podán v léčivém roztoku ve správném malém množství, nebude mít životní síla problém s odstraněním vlivu léku a nebude potřeba podat antidotum. Je-li dávka příliš velká nebo potence příliš vysoká, může rozladit životní sílu dlouhodobým onemocněním způsobeným lékem (§ 276). Z tohoto důvodu je potřeba věnovat velkou péči dávce, potenci a opakování léku.

Opačné sekundární účinky

V § 65 Hahnemann uvádí několik příkladů primárních a opačných sekundárních účinků, které se odehrávají pod vlivem různých léčivých prostředků (opačný účinek, sekundární účinek, viz § 64, bod 1).

„Poté se [životní síla] vzchopí a proti tomuto účinku (prvotnímu účinku) postaví právě opačnou reakci (sekundární účinek, opačný účinek), která je stejně silná jako působení (primární účinek) potence uměle vyvolávající chorobu a jejíž intenzita závisí na množství vlastní energie.“ 

Zde je vitální síla nucena produkovat antagonistický sekundární účinek, kdy prezentuje opačný stav s odpovídající mírou energie. Tento princip velice dobře ukazují následující 3 příklady. Viz Organon, § 65: 

„Ruka vykoupaná v horké vodě je sice zpočátku mnohem teplejší než druhá, nevykoupaná ruka (prvotní účinek), vytáhneme-li však ruku z horké vody a zcela ji osušíme, po chvilce opět vychladne a záhy bude mnohem chladnější než ruka druhá (sekundární účinek).“

„Ruka ponořená delší dobu do velmi chladné vody je sice zpočátku mnohem bledší a studenější (prvotní účinek) než ruka druhá, jakmile ji však ze studené vody vytáhneme a osušíme, dodatečně se nejenom zahřeje víc než ruka druhá, ale je dokonce rudá, horká, rozpálená (sekundární účinek, opačný účinek životní síly).

„Po hlubokém omamném spánku vyvolaném makovou šťávou (prvotní účinek) bude následující noc tím neklidnější a bdělejší (opačný účinek, sekundární účinek).“

 „A tak po prvotním účinku potence ve velké dávce, která silně změní stav zdravého těla, následuje všude pravý opak, který je vyvolán zpětným působením naší životní síly (tam, kde, jak bylo řečeno, skutečně k takovéto opačné reakci dojít může).“ 

Silné léky ve velkých dávkách mají tendenci způsobovat opačnou reakci životní síly. Vitální síla se dříve nebo později postaví proti působení jakéhokoli léku ve velké dávce (včetně homeopatika) ve formě antagonistického účinku. V homeopatii je vitální síla vystavena působení velice malé dávky vysoce potencované substance, která vyvolá čistě léčivý účinek životní síly bez zbytečné nepřiměřené reakce.

Čtěte další pokračování článku na téma: Léčivé účinky C a LM potencí a jejich podávání

© David Little 1996-2007, veškerá práva vyhrazena

přeložila Jan Vlková

Homeopatické klinické repertorium – John Henry Clarke

homeopaticke-klinicke-repertorium-velkyKlasik britské homeopatie (1853 -1931), autor rozsáhlé materie mediky, Slovníku homeopatické materie mediky, nashromáždil za více než padesát let praktikování homeopatie mnoho klinických zkušeností. Z nich sestavil stručné a praktické repertorium, určené pro rychlou orientaci v případu. Má několik částí. První z nich je klinické repertorium, kde jsou abecedně řazeny diagnosy, části těla, pocity, tělesné funkce ap., a to vždy ve vztahu k patologii. Druhou částí je repertorium příčin, kde jsou hesla vztahující se k etiologii onemocnění, jako např. duševní úsilí, elektrický šok, různé typy zranění, zklamaná láska, chlad, přejídání… Třetí částí je repertorium povah, dispozicí, konstitucí a stavů – pojednává o osobnostních rysech ve spojení s léky, např. zlomyslnost, štíhlost, sykotická konstituce, romantický. V další části jsou pak vztahy mezi léky, v tabulkách nalezneme léky kompatibilní, antidotující, dobře následující ad. Rubriky obvykle obsahují menší množství léků, často jen jeden, a ve srovnání s kentovsky komponovanými repertorii (též syntetickými) zde v podobných rubrikách nezřídka najdeme odlišné léky.

Knihu můžete zakoupit zde

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.