Homeopatické léčitelství aneb Zázraky každý den

Homeopatii vytvořil lékař Samuel Hahnemann na začátku předminulého století. Jedním z hlavních impulzů, které jej k tomuto převratnému a nesmírně významnému objevu dovedly, byl naprosto neuspokojivý stav běžného lékařství při léčbě ať už akutních nebo chronických nemocí. Zcela nový pohled na nemoc a léčbu byl okamžitě napaden a odmítnut jeho kolegy lékaři. A tak není divu, že se mezi Hahnemannovými   nejvýznamnějšími přímými  žáky objevují osobnosti jako Georg Gottlieb Jahr či Carl von Böninnghausen, autoři odborných knih a vyhledávaní učitelé, oba nelékaři.   Neboli homeopaté - léčitelé. Von Böninnghausen  je zároveň jedním z prvních homeopatů, kterého přivedla k oboru jeho vlastní „nevyléčitelná“ nemoc, zvládnutá bezpečně homeopatickou léčbou. Později bylo takových lidí mnoho. Také v dnešní době  se lidé jiných povolání přiklánějí k praktikování homeopatie poté, co si vyléčili homeopaticky něco, na co byla oficiální medicína krátká, sennou rýmu, artrózu, migrény, ekzém, nespavost, chronickou únavu atp.. Nedalo jim to a museli pro homeopatii cosi udělat, protože nemohli dále zůstat v e sporu oficiální a homeopatické medicíny nestranní. Svědomí jim to ( mohl bych napsat „nám to“) nedovolilo. Navíc pozorovali ve svém okolí a ve svých rodinách mnoho případů nemocí, hlavně chronických, které klasická léčba nebyla schopna zvládnout, ačkoliv by byly  léčitelné homeopaticky. A jelikož nebyl po ruce vhodný homeopat, museli se té věci chtě či nechtě chopit sami. Ač byli příslušníky různých slovutných povolání, začali pronikat do tajů homeopatie, studovali,  stali se léčiteli, rozhodli se vzít věci do svých rukou. Takový byl i životní osud George Vithoulkase, nositele alternativní Nobelovy ceny za homeopatii, udělené mu před dvěma lety švédským parlamentem.

Když se dnes podíváme kolem sebe , vidíme s údivem, že v době proklamovaného pokroku lékařství má  nějakou tu chronickou neboli nevyléčitelnou potíž skoro každý, včetně dětí, a to většinou při intenzivní lékařské péči. Měl jsem před pár lety v Homeopatické akademii jednu posluchačku, která se na první přednášky sotva dovlekla. Trpěla těžkou srdeční myopatií, byla velmi unavena, téměř neschopna nějaké činnosti a v invalidním důchodu. Lékaři jí řekli, že jediná cesta k uzdravení je transplantace srdce. Nesmířila se s tímto ortelem, studovala odborné knihy, poslouchala přednášky a vybrala pro sebe  homeopatický lék Glonoinum.

Během několika následujících měsíců se její stav zlepšil do té míry, že začala vykonávat všechny běžné činnosti v domácnosti, opustila ji únava a začala působit dojmem zdravého člověka. Lékaři upustili od záměru voperovat jí kardiostimulátor, který měl přinést jen částečné řešení. Dnes má z jejích znalostí užitek mnoho desítek jejích klientů, které dokáže zbavit „nevyléčitelných“ chorob, jako to kdysi zvládla sama u sebe.

Samozřejmě, předepsat lék na chronické stavy není snadné. Hahnemann kdysi řekl: „neléčím nemoci, léčím člověka“. Tato věta vyjadřuje prostý fakt, že pohled homeopata na zdraví a nemoc je výrazně odlišný od klasického lékařství. Nelze léčit jen myopatii nebo jen ekzém. Je nutno do diagnosy zahrnout údaje o celém  trpícím člověku, o jeho psychice, společenských vztazích jaké si kolem sebe vytvořil, a také o nemocech. A podle toho všeho vybrat lék. Tento způsob nazírání je však často velmi obtížný pro ty, kteří studovali léta na lékařských fakultách něco zcela odlišného. Jsou to právě léčitelé, jimž stereotyp školní medicíny nebrání plně přijmout principy homeopatie. V této souvislosti je dobré si připamatovat Hahnemannovu definici, že homeopat léčí nehmotnými potencemi léků chorobně narušenou duchovní životní sílu (jinou terminologií pránu nebo či), jejíž porucha způsobila chorobu v hmotném těle. Mnoho z nás přitahuje k homeopatii právě tato filosofická stránka věci - odmítnutí primitivního a jsem přesvědčen že přechodného materializmu, vládnoucího v této společnosti. Homeopatie je pro nás živoucím důkazem a navrací nás ke staré pravdě, že ideální sféra je nadřazena hmotné, a že  duchovní věci, například „duchovní potence homeopatických léků“ (Hahnemann) mají větší váhu než ty nejtěžší věci hmotného světa, které jsou jen  důsledkem prvotní duchovní sféry. Jakmile příjmeme jako léčitelé odpovědnost za sebe a své rodiny, nebo i za přátele a klienty , jakmile přistoupíme na pravidla hahnemannovské homeopatie a podaří se  nám zvládnout její postupy, zjistíme cosi kouzelného: zázraky se začnou dít každý den. S každým léčeným případem se pokoušíme překonat hranice nemožného a ono se to velmi často daří. Ne vždy, pochopitelně. Ale stále častěji, jak se seznamujeme s oborem, který se před námi rozkládá jako moře se svými zálivy a fjordy i dosud neprobádanými hloubkami, kam zatím ještě nikdo nedospěl.

Takoví plavci na neohraničených vodách byli v minulých dobách často stavěni mimo zákon a na hranice, protože mocné  ( a někdy i nemocné) tohoto světa svoboda děsí. Važme si tedy toho, že žijeme  v době, kdy je i u nás homeopatické léčitelství zcela legální a kdy změna světového paradigmatu dává zřejmou perspektivu toho, že náš způsob vidění věcí bude nabývat na síle a vlivu, ve prospěch trpících.

Jiří Čehovský