Homeopatie - kontroverzní metoda

Homeopatie je nyní u nás po desítkách let naprosté nepřítomnosti uzná-na lékařskou komorou i ministerstvem zdravotnictví jako léčebná meto-da. K tomuto uznání došlo v rámci trendu přibližování se evropskému standardu, nikoliv však bez střetů a konfliktů. Bylo by až příliš jed-noduché říci, že se zde střetlo jen staré s novým, přičemž za novou je považována stoosmdesát let stará homeopatie. I v zemích, kde má homeo-patie nepřetržitou kontinuitu, dochází ke sporům. Hlavními zdroji konfliktu jsou zásadní odlišnosti v léčbě mezi homeo-patickou holistickou léčbou a allopatií. Homeopatie léčí podle zásady similia similibus curantur - symptomy, které určitá látka může vyvolat u zdravého, dokáže vyléčit u nemocného. Tento princip je obsažen v sa-mém názvu homeopatie / homeo - stejný, pathos - nemoc/.Byl spolehlivě prokázán /a je výjimečně používán i v klasické medicíně - viz digitalis/, i když není známo, jakým mechanizmem člověk nachází po po-dání léku cestu k autokratickému odstranění patologie. Allopatie používá zcela opačný přístup : jedná se o léčbu pomocí léků vyvolávajících opačný účinek, než vyvolává nemoc /allos - jiný/. Homeopaté takovýto přístup označují za supresivní a dokazují, že po potlačení např. povrchového symptomu protichůdným lékem /vyrážka, vý-tok atp./ se projeví patologie záhy poté hlouběji, v životně důleži-tějším orgánu. Je kupříkladu známo, že po úspěšné allopatické léčbě ekzému dochází často k rozvoji astmatických potíží. Termín potlačení je ve sporu dvou léčebných přístupů zásadní. Kupodivu však netvoří odlišující kritérium mezi homeopatií a klasickou /někdy se říká "školní"/ medicínou. I v současné klasické medicíně existují holistické trendy, usilující o to vyhnout se prostému potlačení symp-tomu a chápat člověka jako celek, v němž kůže zcela souvisí se všemi ostatními orgány i s psychikou. Tyto trendy si kladou stejný cíl jako homeopatie - totiž odstraňovat patologii "zevnitř ven" " od důležitěj-ších k méně důležitým orgánům" / což je od samého začátku nejvýznam-nější pravidlo homeopatie/ , léčit člověka jako celek a brát také od-povědnost za celého pacienta / tedy nejen za kůži , jejíž "úspěšná" léčba může pacienta jen předat na oddělení respiračních nemocí/. Pro homeopatii je holistický přístup k pacientovi základním pravidlem. Lék by neměl být nikdy předepisován jen na jeden symptom, což vyvolá pot-lačení, nýbrž vždy na souhrn symptomů, podle celkové charakteristiky pacienta, zahrnující i při léčbě ekzému také psychiku, sociální chová-ní, celkový zdravotní stav, pocity. Takto předepsaný lék má pak léčit všechny poruchy vyskytující se u pacienta / t. zv. konstituční lék/, včetně chronických nemocí, které při potlačující léčbě nebylo možné zvládnout. Jestliže nacházíme ze strany některých reprezentantů klasické me-dicíny snahy o holistické pojetí léčby, můžeme být svědky i opačného trendu v některých školách homeopatie. Jsou to školy zastavající meto-du t.zv. krátkých cest, zjednodušených diagnóz beroucích v potaz jen jeden symptom nebo malý souhrn symptomů. Zastánci této zjednodušené homeopatie často odmítají brát odpovědnost za pacienta jako celek a léčí právě jen kůži, jen "chřipku" , jen bolest atp. přičemž cílí lék podle malého okruhu informací o pacientovi, týkajících se převážně lokální fyzické patologie. Jestliže je předepsán rutinně Sulphur na ekzém, protože je znám jeho účinek na kůži, avšak není vzat v úvahu celistvý obraz pacienta včetně psychiky a stavu ostatních orgánů, může dojít k potlačení zcela stejně, jako při allopatických metodách. Jedná se o allopatické užití homeopatického léku. Školy používající převážně tento přístup rovněž často sahají k míchání léků a užívání t. zv. polykompozitních léků. Jelikož až příliš stručné popisy léků v je-jich Materiích medikách ani neumožňují přesné předepsání na základě totality symptomů , na základě holistického pohledu , sahají k míchání léků v představě, že jestliže dáme dohromady čtyři nebo i více léků majících v obraze např. ekzém , je větší pravděpodobnost, že se ales-poň jedním z nich "strefíme", jako při střelbě brokovnicí. Ve skuteč-nosti tak vzniká směs se zcela neznámými a nevyzkoušenými účinky, je-jíž obraz neexistuje v žádné Materii medice. Taková směs může vyvolat nové symptomy hlouběji v organizmu, potlačit symptom a nebo nemusí mít vůbec žádný vliv. Proti praxi míchání léků vystupoval již zakladatel homeopatie Samuel Hahnemann a zásada jeden lék v jednom čase je pilí-řem homeopatie, uznávaným v celém světě. Jen allopatické směry v homeopatii, podporované vždy výrobci léků, toto pravidlo porušují. Není náhodou, že jeho porušování přináší vysokou spotřebu homeopatic-kých léků. Tam, kde homeopat použije jednu tabletu působící mnoho týdnů / v případě chronické nemoci/, podává allopaticky uvažující "ho-meopat" velké množství potlačujících homeopatických preparátů. Opakuji tedy, že jádro sporu není medicína homeopatická kontra klasická /"školní"/ nýbrž holistická léčba kontra allopatie. Léčba příčiny na jedné straně a potlačení symptomu na straně druhé. Holistická homeopa-tie postavená na klasických principech má naštěstí ve světě podstatný vliv , i když není finančně podporována výrobci léků. Je však podporo-vána pacienty.Naprosto převažuje v praxi a ve výuce na vysokých ško-lách v anglosaských zemích, ale i v Holandsku, Indii, Švédsku, Rakous-ku a Německu, ve Španělsku i v Brazílii a v dalších zemích. Důvodem jsou léčebné výsledky, založené na holistické diagnóze, výsledky, zachycené a publikované v četných statistických studiích, pozoruhodné jsou zejména výsledky léčby chronickcýh nemocí. Dalším důležitým bodem, kolem něhož se odehrávají často až emocio-nálně laděné polemiky je účinnost infinitezimálně ředěných látek na organizmus a psychiku. Je obecně známo, že existuje t. zv. Avogadrův limit. Je to hranice, za jakou se již nemůže vyskytovat v ředícím mé-diu žádná částice původní látky. Tato hranice vzniká při zředění 1O-24, což odpovídá homeopatické potenci C 12. Nicméně homeopatie zcela bezpečně ověřila při zkouškách léků na zdravých lidech / t. zv. provingu/ i v klinické praxi , že účinky vysoce zředěných látek jsou mimo veškerou pochybnost. Důkazy jsou obsaženy i ve statistických studiích o účinnosti homeopatické léčby. Právě v efektu vysoce zředě-ných látek je příčina odmítání homeopatie ze strany některých lékařů a vědců / fyziků, chemiků atp./Vznikly ovšem také pokusy přiblížit tento jev materialistické vědě. Např. francouzský vědec Jacques Benve-niste provedl pokus s velmi vysokými ředěními protilátek obsažených v krvi. Vždy došlo k reakci s uvolňováním histaminu, jakoby byly pro-tilátky v neředěné formě. Jeho pokus byl opakován v několika dalších zemích se stejným výsledkem. Jiná část vědců však tyto důkazy odmítla jako neprůkazné. Jsou i takoví vědci, kteří operují s termínem " paměť vody". Voda si prý uchovává jakýsi "otisk" původní látky též za Avogadrovým limitem. Potíž je však v tom, že tato teorie není schopna materialistické vědě sdělit, jak se tento otisk tvoří a jakým mechanizmem na pacienta půso-bí. Avšak, zcela jinak, než bychom předpokládali, ani zde nevede hra-nice v konfliktu dvou znepřátelených táborů mezi "idealisty" a "mate-rialisty". Probíhá spíše mezi těmi, kteří považují současný systém vě-deckého poznání za uzavřený, jednou provždy /byť po kolikáté již/ da-ný, a mezi těmi, kteří vidí toto poznání jako vývoj, kteří přiznávají, že je stále ještě velmi mnoho otevřených otázek. Do druhé kategorie patří kupodivu velká část jaderných fyziků, kteří v honbě za nejmenší elementární částicí dospěli až k bosonům a někteří z nich prohlašují, že je hmota jako provázek, který je možno roztrhat na libovolně velký počet libovolně malých kousků, a že žádná vskutku elemetární částice hmoty neexistuje. A co si o těchto a jiných kontroverzních názorech pomyslí homeopat? Přinejhorším si vezme Belladonnu CH 3O proti bolení hlavy - ovšem s přihlédnutím k tomu, zda léku odpovídají i všechny os-tatní symptomy psychické a fyzické. Jinak by nemusel zapůsobit.

Jiří Čehovský