Srovnání C a LM potencí – díl IV.

27.10.2017 | David Little | autori@homeopatie.cz | Metoda

Přiznání ambiciózního homeopata

Studoval jsem způsobem „pokus – omyl“, ale snažil jsem se ze svých chyb poučit. Začal jsem s kentiánskou homeopatií podle 4. vydání Organonu a stále studuji Kenta, protože je jedním z mých nejoblíbenějších učitelů. Trvalo mi to deset let, než jsem opravdu vyzkoušel Hahnemannovu minimální dávku Similia Minimus podle Organonu. Když jsem si poprvé přečetl Organon, začal jsem pochybovat o Kentově učení, že „velikost dávky nemá žádný vliv na léčivý účinek“. Z tohoto důvodu jsem přestal podávat náhodně zvolené množství pilulek podložené domněnkou, že velikost dávky nečiní žádný rozdíl. Nyní jsem jako dávku začal používat pouze několik pečlivě vybraných malých pilulek. K mému překvapení jsem byl svědkem méně zhoršení, zvláště při použití vysokých potencí jako 200c, 1M a 10M. 

V té době mnozí homeopati prostě strčili pacientovi do úst náhodné množství pilulek jako dávku. Lékárny pak začaly vyrábět „jednodávková balení“, která obsahovala velké množství pilulek. Když jsem si v 5. Organonu přečetl, jak malé dávky podával Hahnemann, myslel jsem si, že taková dávka musí být „příliš malá“. Jedna pilulka vypadala tak malá v té velké lahvičce, a tak jsem používal větší počet pilulek. Tehdy jsem ještě nechápal pravou sílu minimální dávky, protože jsem se stále snažil podávat největší dávku namísto minimální dávky.

Nakonec jsem se rozhodl vyzkoušet metody uvedené v 5. vydání (1833), v pařížském vydání Chronických nemocí (1837) a v 6. vydání (1842) v uvedeném pořadí v dlouhé klinické studii v Indii. Ano, konečně jsem zkusil použít 1 malinkou pilulku velikosti makového zrnka k výrobě 7 lžic léčivého roztoku. Pak jsem si pomyslel: „Pokud nepodám jednu dávku s tím, že pak budu čekat a sledovat, zda dojde k recidivě, co budu dělat?“. Je velká a často opakovaná chyba přečíst si 6. vydání Organonu a nevěnovat při tom pozornost drobnému písmu poznámek pod čarou.

V hlavním textu Hahnemann říká, že LM potence mohou být podávány denně nebo obden, ale v poznámce pod čarou říká „pokud je to nutné“. Takže jsem nejprve podával mechanickým způsobem dávky léků denně nebo obden, když to „nebylo nutné“, což v určitém procentu případů způsobilo zbytečné zhoršení. Během prvních měsíců jsem zjistil, že LM potence mají velmi hluboký účinek a jedinečnou kvalitu, pokud jsou podávány ve správné malé dávce. Zjistil jsem také, že je snadné pacienta předávkovat, pokud jsou LM podávány mechanicky každý den nebo každý druhý den. Pak jsem si lépe přečetl první větu § 246 v 6. vydání Organonu. „Každé markantní, rychle postupující zlepšování stavu pacienta, k němuž při léčení dochází, je okolnost, která vylučuje jakékoli opakované užívání léku. Všechno pozitivní, co užívaný lék dokázal, zde totiž spěje k završení.“

Tento paragraf je velmi podobný § 245 v 5. vydání Organonu (1833, edice Dudgeon). „Každé zjevně progresivní a nápadně narůstající zlepšení u přechodné (akutní) nebo perzistentní (chronické) nemoci je stav, který, pokud trvá, zcela vylučuje jakékoli opakované podávání jakéhokoli léku, protože všechno dobré, co nadále způsobuje užívaný lék, zde totiž spěje k završení.“

§ 246 v 6. vydání Organonu

§ 245 a § 246 z 5. vydání jsou v posledním 6. vydání zkombinovány a pozměněny, takže vznikl jeden dlouhý odstavec. Hahnemann nejprve říká, že každé markantní, rychle postupující zlepšování stavu pacienta, k němuž při léčení dochází, vylučuje jakékoli opakované užívání léku, protože léčba spěje k završení. To znamená, že kdykoli jedna dávka nebo série dávek způsobí markantní zlepšení, opakování léku je prozatím kontraindikováno. Důvodem je, že vitální síla spěje maximální rychlostí směrem k vyléčení a jakákoli další dávka léčbu pouze zpomalí.

Následně zakladatel uvádí situaci, kdy jediná dávka způsobí pouze „zvolna postupující zlepšení“, které může trvat 50, 60 nebo 100 dnů, než se případ vyléčí. V těchto případech může dělená dávka léčivého roztoku léčbu zkrátit na polovinu, čtvrtinu, či méně doby nutné při podání statické suché dávky. Tohoto cíle lze dosáhnout při splnění pěti podmínek.

  1. Lék musí být skutečným homeopatickým similimem.
  2. Lék by měl být podáván rozpuštěný v roztoku.
  3. Lék musí být podáván v nejmenší dávce.
  4. Léčivý roztok musí být opakován ve vhodných intervalech.
  5. Před podáním musí být každá dávka potřásána.

Toto je základ Hahnemannova pokročilého dávkování, který učí homeopata, kdy má čekat a sledovat a kdy má jednat podle okolností. Tento přístup k dávkování nazval Hahnemann prostřední cestou. Homeopatie je systém pružné odezvy, kdy klíčem k vedení případu jsou metody úpravy dávky. Ve čtyřicátých letech 19. století Hahnemann podával potence 30c až 6c v sestupném pořadí od 30, jak popsal v díle Chronické choroby (1828). Současně zvyšoval vysoké centezimální potence, např. 198c, 199c a 200c, a LM potence (0/1 – 0/30) počínaje nejnižším stupněm (0/1 – 0/7).

Hahnemann napsal, že poměr individuální citlivosti se liší a dá se vyjádřit stupnicí od 1 do 1000 (§ 281). Dávky, které neovlivní citlivost úrovně 1, způsobí dlouhodobé zhoršení u citlivosti úrovně 1000. Z tohoto důvodu zakladatel používal rozpuštěný lék a metody úpravy potence a velikosti dávky. Rychle jsem zjistil, že LM 0/1 je ve skutečnosti příliš vysoká potence pro pacienty s přecitlivělostí, i když se zředí ve 2 nebo ve 3 sklenicích určených k ředění. Takové léky nelze u mnoha citlivých konstitucí opakovat. V některých případech jsem přešel na potence 6c-30c a pacientům se vedlo mnohem lépe. Když jsem s nimi dosáhl potence 30c, podal jsem následně raději LM 0/1 místo 200c. Zjistil jsem, že takové konstituce nesnesou velký skok mezi potencemi, např. 30c, 200c, 1M, 10M, 50M atd.

V případech, které byly příliš citlivé a nesnášely LM 0/1, jsem začal s nízkou potencí C a pak ji zvyšoval až na 30c a nakonec podal LM 0/1. To funguje dobře u těžké orgánové patologie, přecitlivělosti, alergií, starých chronických nemocí, jednostranných stavů a oslabené vitality. Použil jsem to v mnoha případech a funguje to velice dobře. Když jsem začal studovat záznamy pařížských případových studií, okamžitě jsem si všiml, že Hahnemann v určitých případech používal nižší potence (30c-6c). Nepodával každému vysoké potence C a LM. Také jsem si všiml, že ve 40. letech snižoval potence od 30c na 24c, atd., stejně jako v roce 1828. Současně zvyšoval vysoké potence C (198c, 199c, 200c) a LM potence (0/1 – 0/30).

LM fungují hladce ve své léčivé síle, vezmeme-li v úvahu, že se jedná o účinky vysoké potence. Z tohoto důvodu jsou pro řadu pacientů LM mnohem vhodnější než 200c a 1M. Velké mezery mezi centezimálními léky 30c, 200c, 1M a 10M jsou pro mnoho konstitucí a pro chronické stavy příliš velké skoky. Tento kentiánský systém nabízí pouze 7 potencí, zatímco v LM systému existuje 30 různých mikrotonálních potencí. Uvedeným jedincům se obvykle daří dobře s LM potencemi, pokud jsou správně podávány. Naproti tomu potence 200c nebo 1M (zejména suchá dávka) u nich vyvolají neproduktivní zhoršení a vedlejší symptomy.

Toto jsou některé rozdíly. LM potence jsou bezpečné a účinné, pokud jsou potence, potřásání a dávka individualizovány a pacient není předávkován. Tato mikrotonální řada 30 odstupňovaných LM potencí se mnohem více podobá vývoji degenerativních chronických onemocnění a miasmat než radikální skoky mezi centezimálními potencemi. Z tohoto důvodu jsou přirozeně vhodné pro pomalu se rozvíjející, dlouhotrvající chronické nemoci a miasmata.

Teprve v posledních několika letech jsem měl možnost přečíst si mikrofiše Hahnemannových pařížských případů. To mi umožnilo osobně prostudovat záznamy jeho případů z období podávání LM potencí (1840-1843). Pečlivé studium 6. vydání Organonu a pařížských případů mi osvětlilo další skutečnosti. Kéž bych býval měl přístup ke všem těmto „ztraceným“ informacím, když jsem byl mladý.

Tato situace se konečně začíná měnit, neboť homeopati se zkušenostmi podle 4. verze Organonu začínají experimentovat se změnami zavedenými v 5. (1833) a 6. (1842) vydání. Dnešní studenti jsou lépe vzdělaní a mají k dispozici více odborné literatury, než jsme měli my v roce 1970. Ti, kteří dobře znají klasické metody 4. verze Organonu a metodu podání jedné dávky, čekání a sledování, mají dobrou výchozí pozici k testování pařížských metod ze čtyřicátých let 19. století. Proč?

Metoda Organonu je umělecká metoda, která musí být individualizována podle pacienta. Neexistují žádné přesné předem dané plány a rozvrhy, které by homeopat mohl dodržovat. Pro jednoho člověka může být vhodná dávka podávaná denně nebo obden, zatímco pro jiného jedna dávka týdně, měsíčně nebo jednou za rok. Kdykoli podáme příliš mnoho dávek, setkáme se s vedlejšími účinky předávkování léku. To, co se homeopat musí naučit, je, kdy čekat a sledovat, a kdy naopak jednat k urychlení léčby. Moderní způsob dávkování je bohužel často ještě 167 let pozadu, ale „časy se mění“.

Přehled C a LM potencí

Následuje přehled C a LM potencí podle jejich účinku, nikoli podle srovnání množství původní látky v každém ředění.

  1. Nízké potence 30c, 24c, 18c, 12c, 6c, 3c. 30c je medián mezi systémem nízkých a vysokých potencí a má některé vlastnosti obou systémů.
  2. Vysoké potence.
    A. Vysoké centezimální potence 200c a 1M (zahajovací potence) a vyšší centezimální potence 10M, 50M, CM atd. (zřídka se používají k otevření případu).
    B. 50. tisící potence, zahajovací LM 0/1, 0/2, 0/3, 0/4,0/5, 0/6, 0/7. Střední rozsah (zřídka se používají k otevření případu) LM 0/8, 0/9, 0/10 a nejvyšší LM potence 0/11 až 0/30.

Při jednom z prvních testování LM potencí v roce 1840 Hahnemann podal 0/10! To způsobilo u pacienta silné zhoršení. Hahnemann pak podal pacientovi placebo a čekal a sledoval. Když zhoršení odeznělo, snížil zakladatel stupeň potence, aby se vyhnul dalším zhoršením. V posledních letech měl Hahnemann tendenci zahajovavt případy s LM 0/1, 0/2, 0/3, ale občas otevřel případ i s 0/4, 0/5, 0/6, 0/7. Roztok léku je vhodný jak pro dělenou dávku, tak – pokud je potřeba – pro dělenou dávku podávanou ve vhodných intervalech k urychlení léčby.

Věřím, že tento materiál bude pro homeopatickou komunitu užitečný.

Similia Minimus

Se srdečným pozdravem

David

© David Little 1996-2007, veškerá práva vyhrazena

 

Dětské typy v homeopatii – Frans Kusse

Charakteristické duševní a fyzické vlastnosti padesáti šesti hlavních dětských lékových typů.

Dítě, jemuž celostně odpovídá určitý lék, detske-typy-v-homeopatiischopný vyléčit jeho chronické potíže a nedostatky, má specifické psychické a fyzické rysy tohoto svého (tzv. konstitučního) léku. Jde nejen o povahu, způsob chování a typický charakter nemocí, ale mohou to být i určité rysy tváře, barva vlasů či výraz. Na základě toho je možné správný lék, similimum, vybrat z desítek existujících možností. Rodiče uvítají možnost porovnat své dítěs předepsaným lékem, a tak se více dovědět o jeho povaze a potřebách. Kniha je ilustrována fotografiemi dětí, reprezentujícími vzhled daného homeopatického typu. Holanďan Dr. Frans Kusse je homeopatický lékař s rozsáhlou klinickou zkušeností a jeho popisy vycházejí ze současného stavu poznání o homeopatických lécích i z charakteru současných dětí a jejich nemocí.

Knihu můžete objednat zde

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *