Rozhlasová hra: Kdo byl Samuel Hahnemann

27.8.2010 | Mgr. Jiří Čehovský | jiri.cehovsky@alternativa.cz | Ostatní

Hru napsal J. Čehovský v roce 1989, byla nastudována Českým rozhlasem a měla premiéru v r. 1990. Od té doby byla několikrát reprízována. Byla jednou z prvních informací o homeopatii u nás a byla určena širokému publiku. Hahnemanna hrál Radoslav Brzobohatý, Schwarzenberga Rudolf Hrušínský, Gelnera Eduard Cupák, Holze Martin Stropnický, Müllera Boris Rössner…, režii měl Michal Pavlík a dramaturgem hry byla Marie Říhová. Naše žádost o umožnění umístění zvukového záznamu hry na stránky Homeopatie.cz byla Českým rozhlasem odmítnuta.

Osoby:

  • Holz (mladý muž)
  • Müller (mladý muž) – též hlas žáka
  • Hahnemann (přes padesát let)
  • Gelner – též hlas lékaře
  • Schwarzenberg
  • hostinský
  • matka (stará žena)
  • Henrietta, Hahnemannova manželka (žena ve středních letech)
  • jiný lékař
  • lékárník
  • radní
  • radní II
  • hlas I
  • hlas II
  • hlas III
  • soudce
  • komentátor

Hlas: (s vibrující ozvěnou) Kdo byl Christian Friedrich Samuel Hahnemann?
Komentátor: (věcně) Německý lékař. Narozen 1. 4. 1755 v Míšni, jako syn malíře porcelánu. Zemřel 2. 7. 1843 v Paříži ve věku 88 let.
Lékárník: Tvrdohlavec, hulvát a šarlatán. Však jsme mu také my lékárníci tehdá v Lipsku pořádně zatopili. Vyráběl si pilulky po domácku a bez lékárnické licence. Dali jsme to k soudu a nic mu nepomohla ta hrstka fanatiků kolem něho, těch jeho „žáků“. Dál mohl prodávat své pilulky jen mimo město. (s politováním) Později, ovšem, bohužel…
Henritte: Výtečný manžel, ale dobrodruh. Stěhovali jsme se snad dvacetkrát. Nakonec s deseti dětmi! Umíte si představit, co to pro mě znamenalo? V Lipsku i jinde jsme třeli bídu. Přednášel totiž na univerzitě bezplatně. Od pacientů bral šestnáct grošů až dva tolary, podle toho, kdo kolik měl. Jenže – dobrá třetina tím pádem neplatila nic… Když jsme se stěhovali do Köthenu, bylo to už lepší; jedenáct vozů s věcmi, z toho nejméně dva s knihami, děti, čumilové, žáci, zmatek. Stejně jsem musela všechno organizovat já. (povzdechne) On byl prostě nad tím…
Hostinský: Mecenáš našeho městečka, vážně. Než se u nás usadil, ubytovali se v mém hostinci tak nanejvýš dva lidé týdně. Ale sotva si tu zavedl praxi, musel jsem hotel rozšířit a ještě to nestačilo. Já si na něj nemůžu stěžovat. Totéž by vám řekli i ostatní: švec, kupec, řezník… Za doktorem přicházeli lidé z celé Evropy a všichni museli někde spát, něco jíst a něco si oblékat. Fakt je, že byl tak trochu morous, hm, nikdo nejsme bez chyby.
Lékař (dr. Gelner): Tvrdím, že by měl život mnohem snadnější, kdyby nebyl tak neústupný. A tolik agresivní. Kdyby nás, ostatní lékaře, tolik neurážel a nedával nám v tisku sprostá jména. Kdyby o nás netvrdil, že nic neznáme, nic neumíme a že jenom on spolkl všechnu moudrost…
Žák: (oponuje) A co tyfová epidemie v Lipsku? Jemu zemřela ze sto osmdesáti tří pacientů jen jedna stará žena! A vám? Jedna třetina nemocných!
Lékař: (pohrdavě) Mám vážné podezření, že některé z těch jeho „tyfových“ případů byly jen žaludeční nevolnosti…
Žák: Vy alopati jste vždycky stejní. Jen výmluvy a vytáčky! Jak dlouho už slibujete lék proti rakovině? S kolika nemocemi si nevíte rady? Od akné až po sklerosu!
Lékař: (žoviálně) Ztrácíte hlavu, mladíku. Zato vy, jeho žáci, si zkrátka myslíte, že ten váš Mistr má recept na všechno.
Žák: Jenom ne na lidskou tupost a předsudky!
Lékař: (s úsměvem) Pak jistě má i lék na tu vaši zuřivost a pýchu. Nic ve zlém, mladíku. Jsem přesvědčen, že vědci sluší především skromnost.
Matka: Nehádejte se, prosím vás. Dost křiku. Samuel býval takový hloubavý a tichý chlapec… Tak vážný na svůj věk, tak zahleděný do sebe. Mívala jsem obavy, jak se jednou dokáže ve světě sám o sebe postarat. Táta chtěl, aby měl praktické zaměstnání. Dal ho do učení k hokynáři. Jenže kluk odtamtud utekl. Měsíc jsem ho schovávala na půdě, než jsem se odvážila jeho otci něco říct… Byl tak tichý a přitom kolem něj bylo vždycky tolik povyku.
Žák: Měla byste být na něj hrdá!
Matka: Copak nejsem? Každá matka je hrdá na své dítě.
Lékař: (žoviálně) Správná řeč. Proč by neměla být hrdá na svého syna? I když pro lékařskou vědu neznamenala ta jeho bádání žádný zvláštní přínos.

(Předěl)

Hahnemann: (hlas se rozléhá v přednáškovém sále univerzity) Léky mají, jak je vám známo, velmi často nebezpečné vedlejší účinky. Pomohou sice potlačit nemoc, ale oslabují člověka a mohou vyvolat nemoc novou, jiného charakteru. Dostatečně jsem tuto skutečnost prokázal prokázal ve studii o arseniku. Mimochodem, studenti, kteří si knihu dosud neopatřili, ji mohou lacino zakoupit v knihkupectví pana Fürsta. Tedy – jak tyto vedlejší účinky odstranit? Podáním co nejmenšího množství léku, které by však postačovalo k vyléčení nemoci. Snižoval jsem experimentálně dávky léku a zjistil jsem, že pokud je lék zvolen opravdu přesně, nezmenšuje se jeho účinnost, ale… od určité hranice – právě naopak zvyšuje.
Holz: (k sousedovi) Pan doktor má bujnou fantazii. A proto má asi vždycky plnou posluchárnu.
Müller: (hlas žáka z prologu) Vy jste tu nový, že ano?
Holz: Zapsal jsem s na Lipskou univerzitu teprve před týdnem.
Müller: (trochu dotčeně) Myslím, že je nejen dobrý řečník, ale i dobrý lékař.
Holz: (pochybovačně) Hm… Slyšel jsem jiný názor.
Hahnemann: Tak jsem dospěl k setinnému ředění, které je nejúčinnější. Dózu s rozpuštěným lékem důkladně protřepeme a jednu setinu jeho obsahu přenášíme do jiné dózy. (cinknutí skla) Takto. Opět protřepeme a přenášíme setinu objemu do následující…
Holz: (nahlas) Kolikrát ředění opakujete?
Hahnemann: Až třicetkrát.
Holz: To ale pak v roztoku nezůstane vůbec nic!
Hahnemann: (s humorem) Voda a čistý líh. A ještě něco. Maličkost, která uzdravuje. (souhlasné zasmání v sále) A nemá vedlejší účinky..
Holz: (k sousedovi polohlasem) Škoda že nejsem nemocný. Dal bych mu rád příležitost.
Hahnemann: Slyšel jsem vás příteli… ostatně, to jste také chtěl, ne?
Holz: (trochu v rozpacích) Hm… snad… ano. Nejlepší je přesvědčit se osobně. Zvlášť, když nějaká teorie odporuje dosavadním poznatkům a (váhá) zdravému rozumu.
Hahnemann: Važte si svého zdraví. Přesvědčit se můžete stejně. Přijďte ve středu kolem čtvrté do mé pracovny. Scházíme se v tu dobu s pokusníky. Pro dnešek na shledanou. (Šum v sále, šoupání židlí apod.)
Holz: To si nesmím nechat ujít. Nevíte, kolego, kde bydlí?
Müller: Také k němu chodím. Můžeme si dát schůzku na náměstí půl hodiny předtím.
Holz: Díky. Ještě se v Lipsku nevyznám.
Müller: A v Hahnemannovi zřejmě také ne.
Holz: Jsem přesvědčen, že odhalím v panu doktorovi podvodníka.
Müller: A proč, prosím vás?
Holz: Protože pokud by se potvrdilo to, co píše v Organonu, musel bych si poopravit názor na medicínu. Víte, studoval jsem už čtyři semestry ve Vídni a dva v Erlangenu. A nerad bych zjistil, že úplně zbytečně.
Müller: Takže jste přijel, abyste popřel názory doktora Hahnemanna, nebo abyste si popopravil své?
Holz: Tu druhé bych dost nerad.

(Předěl)
(Vojenská hudba, pochod vojska, bubny)
(Montáž vzrušených hlasů)

Hlas 1: Napoleonova armáda je už v Lipsku.
Hlas 2: Budou rekvírovat potraviny.
Hlas 3: Také už to dělají – zatím jen před branami. Napoleon nechce vstoupit do města. Chystá se k obraně.
Hlas 1: Od jihu táhne kníže Schwanzenberg, od severu maršál Blücher.
Hlas 2: Prusové ho dostanou na kolena.
Hlas 3: Nebo on je. A pak budeme živit francouzské vojáky tak dlouho, jak bude chtít. Zabednil jsem krám a zatloukl okenice.
Hlas 1: Já také. A všehno zboží jsem dal do sklepa, kdyby hořelo…

(Předěl)
(Zabušení na dveře. Z dálky hlas Hahnemanna)

Hahnemann: Pojďte dál. Je otevřeno. (Skřípání schodů, kroky)
Holz: Mám trochu strach… (ušklíbne se) Představuji si pana doktora uprostřed bublajících křivulí a se špičatou čepicí kouzelníka.
Müller: Nosí pletenou domácí čepici. Na sobě má určitě župan a v puse dlouhou fajfku. Jako vždycky. (Zaklepání)
Hahnemann: Vstupte! Nejdete na návštěvu, ale do práce, pánové. Ukažte, pane Müllere, sešit… Ano… Ano… pozoruhodné… vidím, že jste vedl zápisky opravdu pečlivě.
Müller: I když… musím přiznat, že mi pár dní nebylo zcela dobře.
Hahnemann: Výborně! To rád slyším. Tady čtu: silná bolest hlavy v oblasti pravého spánku… Kdy byla ta bolest nejhorší?
Müller: Asi tak… po čtvrté hodině odpoledne.
Hahnemann: Výtečně! Ale zapomněl jste to poznamenat… (čte) Zimomřivost, slabá bolest v krku vpravo… symptomy přesně souhlasí.
Holz: Promiňte nechápu z čeho máte takovou radost.
Hahnemann: Brzy pochopíte, pane…
Holz: Jmenuji se Holz. Studoval jsem ve Vídni a v Erlangenu.
Hahnemann: Obě univerzity moc dobře znám. V Erlangenu jsem získal doktorát. A teď k věci. Vy se zřejmě chcete poučit ode mě – a já zase od vás. Užitek z naší spolupráce bude oboustranný.
Holz: Nevím… jestli se ode mě dozvíte něco nového.
Hahnemann: Dám vám 6 pilulek. Budete je užívat třikrát denně.
Holz: Ale já se cítím zcela zdráv.
Hahnemann: To je přesně to, co potřebuji. Pilulky obsahují lék ve velkém zředění. Vyvolají ve vás určité chorobné symptomy.
Holz: (pochybovačně) Myslíte?
Hahnemann: A vy budete každou odchylku od normálního stavu pečlivě zaznamenávat.
Holz: Dejme tomu… dejme tomu, že onemocním, ať už kvůli těm pilulkám nebo z jiného důvodu… Ale k čemu vám ty zápisky budou dobré?
Hahnemann: Similia similibus curentur. Copak jste tu větu nikdy neslyšel?
Holz: Tuším… ano, něco takového tvrdil Paracelsus.
Hahnemann: (vášnivě) Ano, a před ním mnozí jiní. I když Paracelsus, ten pomatenec, s tím nedokázal nikdy nic kloudného. Jenom pár lidem popletl hlavu. (Ozve se vzdálená střelba)
Holz: Slyšíte?! Už to začíná! Schwarzenberg zaútočil
Müller: Společně s Blüchrem má dvěstě tisíc vojáků. Tohle přijde toho francouzského kanonýra draho.
Holz: Je to výborný stratég. Víte, co dokázal u Lützenu…
Hahnemann: (zařve) Zavřete to kno. (klidněji) A neračte se rozptylovat.
Holz: Ale… na tom, jak dopadne bitva, závisí přece osud nás všech, celého Německa.
(Klapnutí zavíraného okna. Střelba se ztlumí, téměř zanikne)
Hahnemann: (klidně) Tedy: Simili similibus curentur – podobné se léčí podobným. Jistě víte, pane Holzi, že například malárii léčíme chininem. Ale jestliže podáváme chinin zdravmu člověku, začne trpět příznaky malárie, zimnicí, horečkou a mnoha dalšími drobnějšími symptomy. Horečka a zimnice jsou symptomy vyvolané chininem. A právě proto je chinin také u nemocného léčí.
Holz: Zajímavé. Takže vy mi podáte nějaký lék a tím u mě chcete vyvolat příznaky nějaké nemoci?
Hahnemann: Ano. Brzy to přejde. Mám s tím už značné zkušenosti. Vaším úkolem je všechno zapisovat. A tak se dozvíme, jaké symptomy lék vyvolává – i léčí.
Holz: A co když se nestane nic?
Hahnemann: Nechoďte na hradby. Nerad bych vás našel s kulkou v hlavě. Na to žádný lék dosud objeven nebyl.

(Předěl – vzdálená střelba)

Holz: Začínám doktora Hahnemanna chápat. Myslím, že se pokouší odtrhnout nejen od současné medicíny, ale od světa vůbec.
Müller: Možná že usoudil, že oboje nestojí za moc.

(Předěl – vzdálená střelba)

Komentář: (věcně) V prvním dni zaznamenal Napoleon na jižním křídle úspěch, ale později zasáhla na severu pruská vojska maršála Blüchera. Do boje se postupně zapojily i oddíly ruské, anglické a švédské. Bitvy se zúčastnilo téměř půl milionu vojáků. Sto dvacet tisíc z nich padlo.

(Zvukový předěl)

Hahnemann: Takže – vy jste žádné zápisky nepořizoval?
Holz: Ne. Totiž ano… ze začátku. Jednu tu pilulku jsem vzal, jenže… jsou důležitější věci. Takové vítězství! S Napoleonem je jistě konec. Nebude se už v Německu roztahovat jako doma.
Hahnemann: (ironicky) Kolo osudu se otočilo. Jako tolikrát předtím.
Holz: Copak vy souhlasíte s tím, aby nám diktovali Francouzi?
Hahnemann: Byl jste se podívat v lazaretech, kolik je tam raněných? To by vás mělo jako budoucího lékaře zajímat.
Holz: Byl jsem tam. Pomáhal jsem ošetřovat. (pauza) Je to smutná daň.
Hahnemann: Nikoliv daň; přímý a jedině zaručený důsledek.
Holz: Ale vítězná válka může změnit život celé společnosti k lepšímu.
Hahnemann: (pochybovačně) Myslíte?
Holz: Dokonce i lékaři se mohou v lazaretech leccos naučit.
Hahnemann: Jak zacházet s nožem a s obvazy. Také jsem tam byl. Ale co se týče léčby nemocí, určitě jste spíše zameškal. Pamatujte si, příteli – třikrát denně pilulku a nezapomeňte všechno zaznamenat.

(Předěl)

Müller: (radostně) Heinrichu!
Holz: Hansi! (rozkašle se) Čemu vděčím za tvou návštěvu?
Müller: Řekl jsem si, že na chvilku zaskočím. Slyšel jsem, že je ti mizerně.
Holz: Už je to mnohem lepší. (kašle) Vidíš, ještě mě to trochu drží. (směje se) Bytná mi dala lipový čaj. Včera jsem vůbec neměl náladu vylézt ven. Nejaké nachlazení.
Müller: Měl jsi sucho v ústech, bíle potažený jazyk a všechny btíže se zhoršovaly kolem deváté dopoledne.
Holz: Jak to víš?
Müller: Jednoduše. Hahnemann si na tobě ověřoval účinky bryonie. To byly ty pilulky. Bryonii albu znám moc dobře. Popínavá rostlina, používáme kořen.
Holz: Zdá se ti?… Hm, zapomněl jsem zapisovat.
Müller: Hahnemann teď stejně nemá čas na tvé poznámky,. V Lipsku se objevil tyfus. Zřejmě následek té bitvy.
Müller: Epidemie se rychle šíří. Hahnemann potřebuje pomocníky. Všichni lékaři mají co dělat.
Holz: Rád bych nějak pomohl – i když toho moc neumím.
Müller: Můžeš navštěvovat pacienty se mnou. Doktor Hahnemann dal všem svým žákům přesné instrukce.

(Předěl)

dr.Gelner: (hlas lékař z prologu) Slyšel jsem že v poslední době nenavštěvujete radnici a nevycházíte z domu. Někteří si to vykládají politicky. Že prý se nechcete zúčastnit všeobecného veselí nad porážkou Francouzů. Prý tak dokonce dáváte najevo nevoli nad tím, že se konečně saský král zbavil toho nepříjemného spojenectví s Napoleonem.
Radní: To je nesmysl, doktore.
Gelner: Také si to myslím. Ovšem pro jistotu jsem se zastavil, abych vás o tom informoval. Víte přece, že máte v městské radě odpůrce.
Radní: Jako každý.
Gelner: Pochopitelně se snaží využít i maličkostí.
Radní: V poslední době jsem se opravdu moc neveselil. Až do včerejška jsem marodil.
Gelner: Ale? Že jste pro mě neposlal? Domníval jsem se… ehm, že jsem stále váš rodinný lékař.
Radní: (zaskočen, v rozpacích) Totiž… víte… Doneslo se mi že máte moc práce… Nechtěl jsem vás tentokrát obtěžovat. Ostatně, jak vidíte, jsem už docela v pořádku.
Gelner: (povzdechne) Ano, práce mám ovšem nad hlavu. Ten nešťastný tyfus. Ale právě proto jste mi měl včas vzkázat. Co kdyby…
Služka: Přišel pan Müller ještě jedním pánem. Mám je uvést dál?
Radní: (marně tají zděšení) Ne… ne ne! Ať chvíli počkají, nebo… ano, sejdu dolů, jen co tady s doktorem Gelnerem něco projednám.
Gelner: (ironicky) Jestli jsem dobře rozuměl, je tu pan Müller. Jeden z Hahnemannových žáků. Ale, ale, proč jste mi to neřekl hned? Tak vy se léčíte u konkurence?
Radní: Je mi to tak… nepříjemné. Omlouvám se…, ale tentokrát jsem chtěl vyzkoušet…
Gelner: (směje se poněkud nuceně) Žádné omluvy. Já vás naprosto chápu., máte na to plné právo. Jestli vám to nebude vadit, rád bych byl návštěvě pana Müllera přítomen. Aspoň se trochu přiučím.
Radní: Uveďte oba pány.
Müller: Dr. Hahnemann se omlouvá – posla na kontrolu mě. Soudí, že už jeho přítomnost není nutná.
Radní: Správně, je to tak. Je mi už mnohem lépe.
Müller: A já jsem si zas s sebou dovolil vzít přítele. Heinrich Holz.
Holz: Těší mě.
Radní: Posaďte se. Doktora Gelnera vám asi nemusím představovat.
Gelner: Jen se nevyrušujte. Klidně se věnuje pracovním záležitostem.
Müller: Teda – v chorobopise máme, že jste prvních několik dní cítil značnou únavu, pobolívala hlava, nechutenství…
Radní: Ano, bylo to nepříjemné, ale nic zvláštního.
Gelner: Pozor, příteli, právě tak se může zpočátku projevovat i tyfus! Neměl jste to podceňovat!
Müller: Však on to také nepodceňoval. Sotva se dostavila horečka, silný pocit žízně a zvracení,…
Gelner: Ale to je velmi vážné!
Müller: Poslal pro doktora Hahnemanna.
Gelner: Kdy to bylo?
Radní: Před třemi dny.
Müller: Radši si ještě odpočiňte.
Gelner: Máte štěstí. Asi to byla jen nevolnost. Ovšem, – ty počáteční symptomy! Ale nemějte obavy. Skutečný tyfus trvá až čtyři týdny. Když to člověk přežije.
Müller: Byl to tyfus v počátečním stádiu.
Gelner: (pochybovačně až pohrdavě) Chmm… Kolik má vlastně Hahnemann tyfových případů?
Müller: Podle vás zřejmě ani jeden. Jinak ovšem něco ke stovce. A další se hlásí.
Gelner: Všechny zvládl za tři dny?
Müller: Tři až čtyři dny.
Gelner: Vybírá si pacienty?
Müller: Ne, bere co mu přijde.
Gelner: Tři až čtyři dny! Milý pane Müllere! Vy celou tu tragickou záležitost nebezpečně bagatelizujete! Tři až čtyři dny! Já jsem měl zatím 150 tyfových pacientů. (truchlivě) Z toho třicet už zemřelo. Nikdo se dosud úplně neuzdravil. Ostatní lékaři jsou na tom stejně.
Müller: Zřejmě máte jiný způsob léčby.
Gelner: Spíš jiný a dodávám, že asi poctivější způsob diagnózy. Ty mé případy, to je skutečný tyfus! A ne nějaká… ehm… žaludeční nevolnost.
Holz: Když dovolíte – udivuje mě, že se k Hahnemannovi nedostavil zatím ani jediný „skutečný tyfus“. I když jsou jich všude kolem stovky.
Gelner: To mě také překvapuje. Něco tu nehraje. Možná nadešel čas, aby se lékařská komora podívala dr. Hahnemannovi trochu na prsty! Co když případy tyfu prostě – odmítá?!
Müller: Dovolte!
Radní: Pánové, uklidněte se. Není vhodná doba na nějaké šarvátky. Všichni lékaři by teď měli táhnout za jeden provaz.
Gelner: (uklidní se a přejde ke své ironii) A ještě jedno je zvláštní: jak to, že Hahnemann posílá k případům vyhlížejícím jako tyfus své žáky? Nemá náhodou strach, aby se sám nenakazil?
Müller: (stroze ukončí debatu) Doporučuji vám, pane radní, nadále nepít alkohol a nebrat žádné léky. Sbohem.
Holz: Nejsem fanatickým zastáncem dr. Hahnemanna. Ale tentokrát jste to, pane Gelnere, přehnal. Domnívám se, že žárlivost mezi lékaři je vážný etický nedostatek.
(bouchnou dveře)
Gelner: (vydechne zhluboka) Předpokládám, že ani jeden z nich nemá dosud lékařský diplom. A mě, člověka s třicetiletou praxí, chtějí poučovat.
Radní: Promiňte, je mi trapně, omlouvám se, všechno jsem zavinil já.
Gelner: Ne, vůbec se neomlouvejte. Ale to s lékařskou komorou, to jsem myslel smrtelně vážně.

(Předěl)

Holz: Takže vy tvrdíte, že každý má vrozený sklon k určitému typu patologie?
Hahnemann: Ano. Člověk netrpí různými zcela oddělenými nemocemi, ale chronickou patologií, která se postupem času a pod vlivem vnějších podmínek projevuje konkrétními chorobnými symptomy.
Holz: To mi připadá příliš obecné.
Hahnemann: (trpělivě) Nemoc je uložena v samotné konstituci člověka. Může se zpočátku manifestovat jen povrchově – začne to například v dětství vyrážkami, rýmami a jinými povrchovými symptomy. V pozdějším období se projevují dejme tomu angíny, žaludeční nevolnosti a podobně – patologie se projevuje hlouběji. S tím, jak ustupuje schopnost obrany lidského organismu, jde patologie stále dál. Mohou se objevovat poruchy vnitřních orgánů, důležitých pro zachování životních funkcí. Při dalším ústupu obrany může nastat smrt.
Holz: Ale umírají přece i děti.
Hahnemann: U některých lidí může tento proces probíhat velmi rychle, už v prenatálním stádiu. Má také dědičný charakter. U jiných, lépe konstitučně založených jedinců, probíhá desítky let, celý dlouhý život. Tento proces nazývám chronickou nemocí. Mým cílem není vyléčit jenom jednotlivé akutní projevy chronické nemoci, ale vykořenit ji jako takovou.
Holz: Takže jednou vyléčený člověk by už v budoucnosti neměl onemocnět?
Hahnemann: Správně. Tím, že ztratí vnitřní sklon k nemoci, dosahuje pevného zdraví.
Holz: A co epidemie – třeba tyfus?
Hahnemann: Dostanou ho jen lidé, kteří mají vnitřní sklon k tyfovému onemocnění. Všichni žijeme ve stejných podmínkách, navzájem se stýkáme, jíme stejná jídla a pijeme stejnou vodu – ale jen u některých tyto podmínky vyvolaly nemoc. Jestliže u pacienta nakaženého tyfem odstraníme vnitřní sklony k nemoci, uzdraví se velmi rychle. To se netýká jen tyfu, ale i spály, angíny a tak dál.
Holz: Takže – váš lék má odstranit sklon k veškeré patologii?
Hahnemann: Ano. Rozlišuji léky hluboce působící, které tuto schopnost mají, a jiné, které jsou schopny léčit jen některé projevy nemoci.
Holz: Vypadá to až příliš jednoduše.
Hahnemann: Vypadá. Ale jak víte, můj Organon racionální léčby je dost obsažná kniha. Všechny naznačené vztahy jsou ve skutečnosti velmi složité. Čeká nás ještě mnohá práce.
Holz: Zní to velmi logicky. (pauza) Ale pořád nechápu, že mají ostatní lékaři o tolik horší výsledky. Vlastně o tolik, že o těch vašich většina z nich nechce slyšet.
Hahnemann: Vás to překvapuje? Mne ne. Protože jsem donedávna léčil stejně, jako oni. Současná medicína nesvede téměř nic. Většina kolegů používá baňky, pijavice, pouštění žilou a prostředky k vyvolání zvracení… a samozřejmě nůž. O moc víc toho není. Přežije jenom ten, kdo je silný. Dlouho mě to strašně trápilo. Až jsem se odvážil podívat na věc jinak. A právě to chci po svých žácích.
Holz: Je jich stále málo, pár desítek. Proč vaši metodu nepřevzala většina lékařů?
Hahnemann: Za prvé: nic nového se neujalo hned. Vždy je tu setrvačnost starého myšlení. Za druhé: poznat všechny zákonitosti chronické nemoci a její léčby je obtížné. Za třetí: lékař je také člověk. Musí živit rodinu. Jestliže se mu podaří v zárodku odstranit pacientův sklon k patologii – vlastně se tím připraví o pacienty. Neboť ten je nadále zdravý a jen zřídkakdy svého lékaře potřebuje. Až dosud přicházeli lékaři o stálé klienty – jen jejich úmrtím. Nyní to může být opačně.
Holz: Nekřivdíte svým kolegům?
Hahnemann: Sám jsem zažil obojí.

(Předěl)

Holz: Nevím, co si z toho vybrat, Hansi. Netvrdím už, že je Hahnemann bezuzdný fantasta. Ale na ostatní tak musí nutně působit. Ta jeho strašná upjatost na vlastní systém mě děsí. Nechce vidět nic jiného. Ostatním lékařům nehodlá přiznat vůbec nic.
Müller: To je pravda, má mnoho nepřátel. A jeho neústupnost se na tom výrazně podílí. Je tu ovšem jedno poučení z historie.
Holz: Ale? Myslel jsem, že Hahnemannovy myšlenky jsou úplně nové.
Müller: Celá zkušenost lidstva ukazuje, že k tomu, aby člověk dokázal něco velkého, musí být fanatikem svého přesvědčení.
Holz: Jenže – pak by mohl snadno přehlédnout, že to jeho přesvědčení možná není stoprocentně správné.

(Předěl)
(Montáž hlasů)

Radní: Jaká čest pro naše město! Kníže Schwarzenberg, vítěz nad Napoleonem, opora rakouského mocnářství, muž, o němž ví celý křesťanský svět, se rozhodl usadit na čas v Lipsku.
Hlas1: Schwarzenberg – symbol síly a odvahy. Voják. Velitel statisícových armád. Tvůrce dějin.
Gelner: (ironicky) Ovšem… proslýchá se, že už není to co býval. Že na tom není zdravotně zrovna nejlépe. .. Prý záchvat mrtvice?

(Předěl)

Schwarzenberg: (podrážděný, neklidný, úsečný, stále se ozývají kroky a ťukání hole, neboť přechází z místa na místo) Pánové… důvody mého pozvání a vaší návštěvy v mém domě… nejsou ryze společenské. Věhlas vaší univerzity… zejména z poslední doby… mě přivedl k rozhodnutí, že opustím Vídeň i císařův dvůr… a budu se u vás léčit… abych pak mohl Jeho veličenstvu sloužit o to lépe.
Gelner: Velmi správně rozhodnutí.
Jiný lékař: Velké uznání pro nás.
Schwarzenberg: Víc hlav více ví – takže jsem vás pozval několik. Doufám, že budete spolupracovat… Jako voják jsem si zvykl přehlížet vlastní nesnáze, dokonce i utrpení jiných… ale domnívám se, že je nutné… abych dál vykonával své funkce, doba to vyžaduje a císař ode mě mnoho očekává. A já od vás.
Gelner: Nejvhodnější ba snad bylo, Výsosti, kdybychom provedli vyšetření a vytvořili konsilium…
Jiný lékař: Když dovolíte, můžeme rovnou přejít k věci.
Schwarzenberg: (přechází, ťukání hole) Ano, ano… jistě. (Pauza se protahuje)
Jiný lékař: Takže..?
Schwarzenberg: (pauza) (pak vybuchne) Kde je ten zatracený Hahnemann?! Měl tu být přesně v pět. Přesně! Já čekání nesnáším! Nemám čas čekat!
Komorník: (ohlašuje) Doktor Hahnemann.
Hahnemann: (bez pokory) Měl jsem naléhavý případ Vaše Výsosti, je mi líto…
Schwarzenberg: (zuřivě) Nemám čas čekat, rozumíte?! Nemám vůbec žádný čas! A nesnáším nepořádek! Posaďte se.
Gellner: (šeptá kolegovi) Hahnemann, ten nám tu tedy nechyběl.
Hahnemann: V nepořádku je zejména vaše zdraví. Proto jsem tu.
Schwarzenberg: Musím vás upozornit, pánové, že z toho co mi zatím lékaři předepsali, mi opravdu pomáhá jen tahle hůl, o kterou se opírám. Nic víc.
Hahnemann: Doporučuji vám, Výsosti, abyste se také posadil. Neustálé přecházení po místnosti vás zbytečně rozptyluje, takže se budete špatně soustředit na moje otázky.
Gelner: (vyjede) Jak to – na vaše otázky?! Nejdříve přikročíme k fyzickému vyšetření pacienta.
Hahnemann: Nikoliv. Moje homeopatická metoda se zakládá především na podrobném rozhovoru s pacientem. Musím se dovědět o jeho mentálním a fyzickém stavu tak, jak ho sám cítí a popisuje.
Gelner: To je nesmysl. S tím nesouhlasím.
Hahnemann: Co je mi do toho? Kdybych měl dát na vás, s čím souhlasíte a s čím nikoliv, musel bych svou praxi dávno zrušit.
Schwarzenberg: Vaše učené spory mé nezajímají. Doktore Hahnemanne, četl jsem váš Organon a dozvěděl jsem se o tom, jak jste se vyrovnal s tyfovou epidemií a jinými chorobami… Hlavně proto jsem přijel. Očekávám totiž od vás něco zcela výjimečného – očekávám nemožné. Abych mohl velet vojsku s téměř nehybnou rukou, se záchvaty slabosti, které ničí mě a hlavně moji autoritu, abych se zbavil bolestí a… ano, strachu! A to mi slibuje jen váš Organon. Jestliže se nemůžete shodnout s ostatními pány, jsem nucen ostatní pány propustit.
Gelner: Lékař by neměl neuváženě pacientovi slibovat příliš mnoho.
Hahnemann: Já nic neslibuji. Vyžaduji však od pacienta úplnou poslušnost. Musí dělat jen to, co chci já, co vyžaduje moje metoda.
Gelner: (povzdechne) V tom případě se, ač neradi, poroučíme. Bez hořkosti, ujišťuji vás, kníže. A jestliže bude… ehm… kolega neúspěšný, což se snadno může přihodit, jsme vždy k vašim službám. (významně) Na shledanou.

(Předěl)
(Kroky a ťukání hole)

Hahnemann: Musím vás především upozornit, že si léčba vyžádá delší čas. Chorobných symptomů je mnoho a nejste už žádný mladík. Posaďte se, prosím.
Schwarzenberg: (upřímně) Cítím se jako stařec nad hrobem. Jsem slabý. To je právě to, co musím před ostatními tajit za každou cenu. (vzchopí se) Mám se tedy přichystat na dlouhé a obtížné tažení?
Hahnemann: Ano – i když s vojenskou terminologií nemohu souhlasit. Vy vojáci se díváte na svět úplně jinak než my, lékaři.
Schwarzenberg: Ale máme stejný cíl. Vy chete chránit a uzdravit člověka. A my zase mocnářství. Zdraví společnosti chrání armáda.
Hahnemann: Nemluvte o lékařství obecně. Moje metoda chce jemně a nenásilně odstranit samou příčinu nepořádku, ukrytou hluboko v člověku. Kdežto vy hodláte jen ocelí vyříznout hnisavé vředy. Chránit organismus zvenčí. A neuvažujete o tom, že se často rozkládá jen vlastní chorobnou aktivitou. Nehledáte chorobu uvnitř, ale vně. Jako mí učení odpůrci na univerzitě i jinde. Říkám jim alopati. Potlačují vnější chorobné symptomy a neléčí vnitřní sklon k nemoci.
Schwarzenberg: (zvídavě) Jste nad odpůrcem mocnářství? Nebo vašeho saského krále, který je nyní naším věrným spojencem?
Hahnemann: Ne – když dovolíte, jsem odpůrcem vojenského přístupu k řešení jakéhokoliv problému. Proto nebudeme brát nic útokem, nebudeme zaujímat kruhovou obranu a ani otevírat žílu ostrým nožem. Nejdřív si trochu popovídáme.
Schwarzenberg: Co chcete vědět?
Hahnemann: Všechno. Úplně všechno, co o sobě víte. Jak spíte, co jíte, co vás bolí, jak.to bolí, v kterou hodinu, jak na vás působí vnější vlivy – počasí, chlad, teplo, vlhko. Jaké jsou vaše hlavní potíže – fyzické i duševní. Nesmíte vynechat žádnou podrobnost.
Schwarzenberg: (se špetkou humoru) Tak dobrá… načrtnu vám, jak vypadá – chm… bitevní pole. Ale vyžádá si to dost času… a sil. Požádám komorníka, ať přisune nějakou menáž.

(Předěl – atmosféra napětí)

Komorník: Dovoluji si upozornit, že vyšetření trvá několik hodin. Jeho výsost by se měla odebrat na lože.
Hahnemann: Mám už dost podkladů ke stanovení diagnózy..
Schwarzenberg: (dychtivě) Takže…?!
Hahnemann: Arsenikum album.
Schwarzenberg: Cože? Co to má být?
Hahnemann: Vaše úzkost, váš neklid, stálý pocit zimy, touha být v pohybu, neustálý pocit žízně… bolesti na prsou, záchvaty bušení srdce a následující ochablost, částečně paralyzované končetiny… A všechny ostatní symptomy jsou přesně shodné s tím, co se objeví u zdravého člověka při otravě arzenem. Proto vás také arzen může uzdravit. Ovšem arzen v neškodné homeopatické úpravě.
Schwarzenberg: Může? Musí! Věřím vám.
Hahnemann: Dostanete šest pilulek, budete je brát třikrát denně.
Schwarzenberg: A pak?
Hahnemann: A pak už nic. Tím se dostanete na cestu, vedoucí k uzdravení. Ale nebude snadná. Nesmíte pít žádné alkoholické nápoje, nebudete užívat drogy a léčivé čaje nebo masti, nesmíte se dát oslabit pouštěním krve. Nesmíte dát nic na rady svého okolí. Doporučuji procházky v přírodě a dostatek spánku. Takže vás už nebudu zdržovat.
Schwarzenberg: A kdy mi bude lépe?! To chci vědět především.
Hahnemann: Předpokládám – po několika týdnech. Ovšem před tím dojde ke krátkodobému zhoršení.
Schwarzenberg: Nešlo by to bez něj?
Hahnemann: Vaše životní síla se musí aktivizovat k odstranění nemoci.
Schwarzenberg: Co je životní síla?
Hahnemann: Touha žít. Musíte si to zkrátka – hm (pousmání) vybojovat.

(Předěl)

Lékárník: (téměř šeptem) Že prý mu zakázal užívat jakékoliv léky. Mimo těch, které sám vyrobil. Výborný obchodník, myslí jen na sebe.
Gelner: Však si také za léčení knížete napočítal nestydatou sumu. Prý třicet tolarů! Zatímco každý z nás by měl za velkou čest, kdyby mohl Schwarzenbesga léčit zadarmo.
Lékárník: Ovšem. Hahnemann si zahrává se zákonem. Vždyť on nemá k výrobě léků žádné povolení. Připravovat léky smíme jen my, lékárníci se řádnou koncesí. Představte si, že by všichni lékaři vyráběli medicíny podomácku a zakazovali pacientům kupovat je v lékárnách! To by znamenalo konec našeho cechu! Dovoluje si to, co by si jiný nedovolil.
Gelner: Kníže nad ním drží ochrannou ruku. Zatím. (Cinknutí zvonku nad dveřmi. Gelner ztiší hlas) Podívejte, přišel nám zajímavý zákazník. (ještě tišeji) Je to nějaký Holz, nedávno konvertoval k Hahnemannovi.
Holz: Prosil bych unci lycopodia.
Gelner: Ale, ale? Pane Holzi, myslel jsem, že vy lékárníky nepotřebujete.
Lékárník: A jejich léky zřejmě také ne.
Holz: Pokud vím, lycopodium pro vás není lék.
Lékárník: Ovšem, ovšem, mladý muži: Je to netečný prášek, kterým pouze obalujeme pilulky. To ví každý student prvního ročníku. A k čemu ho ráčí používat pan Hahnemann?
Holz: K léčbě nemocných.
Lékárník: V tom případě vám lycopodium nehodlám prodat. Vždyť je to nesmysl. Nebo podvod – prodávat ho někomu jako lék! Jistě! Podvádíte nemocné.
Holz: Lycopodium má při homeopatickém zpracování účinky, jaké nemá v surovém stavu.
Lékárník: Kdo uvěří, ať tam běží.

Holz: Hahnemann ho prý úspěšně vyzkoušel na mnoha pacientech. A někteří jiní lékaři také.
Lékárník: Nezlobte se, ale na takovém pochybném podniku se účastnit nechci. Ostatně – já vám prodám surovou látku za groš a on si pak za hotový lék napočítá… che… třicet tolarů.
Holz: Hahnemann ho prý úspěšně vyzkoušel na mnoha pacientech. A někteří jiní lékaři také.
Lékárník: Nezlobte se, ale na takovém pochybném podniku se účastnit nechci. Ostatně – já vám prodám surovou látku za groš a on si pak za hotový lék napočítá… che… třicet tolarů.
Gelner: Pane Holzi, je to pravda, že váš mistr dal knížeti užívat – arzén?
Holz: Nevím. Neptal jsem se ho.
Gelner: A jestlipak je mu známo, že arzén je prudký a záludný jed?
Holz: Ovšem. Napsal o tom celou knihu.
Gelner: Mám totiž vážné obavy, aby se knížeti tou „léčebnou“ kůrou ještě nepřitížilo.
Holz: Takže – prodáte mi, o co žádám?
Lékárník: Ne.
Gelner: Musím navštívit knížete a zeptat se, jak se věci vyvíjejí. Mám o něj velkou, velkou starost.

(Předěl)

Komorník: Jsem moc rád, že jste přišel – aspoň vy. Knížeti je stále hůř. Leží na posteli skoro v mrákotách. A přitom odmítá, abychom poslali pro lékaře. Myslí si, že to samo přejde.
Gelner: To mu jistě nakukal on… no dobře. Ohlaste mě. Třeba si dá říct. Je to velmi vážné, Vaše výsosti. Tep je zrychlený…
Schwarzenberg: A bolí mě hrozně hlava. Jsem slabší než kdykoliv předtím. A svírání na prsou…
Gelner: Nesmíme ztrácet čas. Pustím vám žilou, aby se hlava odkrvila.
Schwarzenberg: Pomůže to?
Gelner: Většinou se pacientům uleví. Prsa vám namažu touhle mastí… A doporučoval bych každé ráno půl lahve šampaňského. Dodá vám sílu a lehkost mysli.
Schwarzenberg: Když myslíte… Ovšem –- Hahnemann se o tom nesmí dozvědět. Skládám do něj i nadále všechnu svou naději.

(Předěl)

Hahnemann: (křičí) Ten hlupák! Omezenec! Poslyšte, Holzi, víte, co udělám?! Dám vám třicet tolarů a vy je okamžitě odnesete knížeti!
Holz: Nebylo by snad vhodnější zajít k němu osobně a celou záležitost si vzájemně vysvětlit?
Hahnemann: To jistě! A on si dál bude nechávat pouštět žilou a bude popíjet víno! Vždyť o tom už ví celé město! Člověk v jeho stavu se tím zničí. Ruší tím mou léčbu! Omezuje účinek mého léku.
Holz: Možná to dělá z neznalosti.
Hahnemann: Nikoliv. Důkladně jsem ho poučil. Nemám k tomu co dodat. Tady je třicet zlatých a vyřiďte, že se nadále zříkám jakékoliv odpovědnosti. Demoralizuje tím mé ostatní pacienty. Sám se rozhodl. Ať se tedy spoléhá na doktora Gelnera a jeho přátele. Že se uctivě poroučím.

(Předěl – pohřební pochod. Zaznívá i do dalšího dialogu)

Hlas 1: Chudák kníže. Zdejší lékaři mu tedy moc nepomohli.
Hlas 2: Vzalo to s ním rychlý konec.
Lékárník: Podívejte se, v průvodu je i Hahnemann! A jak se hrdě nese! Ta drzost! To je skandál!
Hlas 1: Hahnemann se ale vzdal léčby před třemi týdny. Má alibi.
Hlas 2: Doktor Gelner je tam také. Ten ho ovšem léčil do poslední chvíle.
Hlas 1: Naznačuje, že byl kníže nepříznivě ovlivněný předcházející léčbou. Má také alibi.
Hlas 2: Doktoři mají alibi vždycky.
Hlas 1: Nakonec, zemřít musíme všichni.
Lékárník: Ať je to, jak chce, čas právě uzrál. Teď se ukáže, zda je správné, plést se lékárníkům do řemesla.

(Pohřební pochod stáhnout)
(Šum soudného auditoria, ztiší se)

Soudce: Zahajuji soudní jednání: Lékárníci města Lipska proti doktoru Hahnemannovi. Žalující strana tvrdí, že doktor Hahnemann vyrábí léky, k čemuž nemá, stejně jako ostatní lékaři, žádné oprávnění.
Lékárník: A také je to pravda! To nemůže popřít! Máme na to svědky!
Hahnemann: Nic nepopírám. Ale tvrdím, že léky, které používám, nemá nikdo z vás na skladě.
Soudce: Jaké jsou to léky?
Hahnemann: Jsou to homeopatické léky. A jelikož jsem zákony homeopatie objevil poměrně nedávno právě já, je logické, že také vyrábím prostředky k léčbě.
Soudce: Používejte laskavě srozumitelné termíny. Co slovo homeopatie znamená?
Hahnemann: Je to z řečtiny: homeo – stejný, pathos – nemoc. Lék je vyroben z látky, která může způsobit u zdravého člověka stejné symptomy, jakými trpí nemocný pacient.
Soudce: Takže vy chcete u pacienta vyvolat nemoc?!
Hahnemann: Nikoliv. Díky medicíně pacientův vnitřní systém rozpozná nemoc a najde cestu, jak se jí úspěšně bránit a odstranit ji.
Soudce: Mám tomu rozumět tak, že pacienta vlastně neléčí váš preparát, ale pouze mu umožní; aby se vyléčil sám, bez použití dalších léků?
Hahnemann: Ano.
Soudce: Tvrdíte tedy, že to není lék v obvyklém slovy smyslu?
Lékárník: (rozhořčeně) To je hra se slovy! Vyrábí léky, jsou to léky!
Soudce: (zaklepe kladívkem) Napomínám žalující stranu. Zdržte se hlasitých projevů.
Hahnemann: Nejsem první, kdo na něco takového přišel. Připomínám, že už doktor William Jenner v roce 1796 publikoval svou metodu ochrany lidí před neštovicemi podáváním chorobného produktu kravských neštovic. Já jsem však přišel na to, že takové látky, které mohou chorobu napodobit, jsou všude v přírodě. Příznaky neštovic může například způsobit i rostlina thuja occidentalis. Já proto léčím neštovice thují.
Soudce: Neodbíhejte od předmětu sporu. Takže – v konečném důsledku přece způsobí uzdravení pacienta váš lék?
Hahnemann: Dá se to tak říci.
Soudce: Proč ale své léky neobjednáváte u řádně koncesovaných lékárníků?
Lékárník: To jistě! Budeme lidem prodávat jako lék lycopodium, kuchyňskou sůl a grafit – naprosto neúčinné věci. Nechceme být všem k smíchu. Kdo chce, ať si to kupuje u hokynáře.
Hahnemann: Tady vidíte, pane soudce, proč své léky neobjednávám. Kdo nevěří v účinnost mé metody, nemůže vyrábět dobré preparáty.
Soudce: Domníváte se, že je tu důležitá otázka víry?
Hahnemann: Samozřejmě. Ten, kdo se s mými myšlenkami a postupy neztotožňuje, snadno by mohl výrobu provádět nepečlivě, prostě šidit. A jelikož kvalita léku vyjde najevo až při samotné léčbě, bylo by to velké riziko.
Soudce: Hodláte obvinit naše lékárníky z nepečlivosti?
Hlas 1: Ať už mlčí, vyneste rozsudek! Věc je jasná! Chce vydělávat na náš účet!
Soudce: Soud uváží všechny okolnosti. Rozsudek obdržíte písemně.

(Předěl)

Müller: Je to paradox. Máte tolik pacientů, ale nikdo z nich se za vás nepostavil. Na veřejnosti všichni mlčí.
Hahnemann: Bojí se být jiní než ostatní. Ale mně nechybí uznání. Schází mi jen čas a klid k práci. A o to mě okrádají. Od případu se Schwarzenbergem mé výzkumy skoro nepokročily. Před tím zas tyfus a – válka. Jakoby se na mě vojáci domluvili. A teď už i soudci.
Holz: Divím se, že s tím král souhlasí. Měl by vědecké bádání podporovat.
Hahnemann: A místo podpory – královský verdikt! Zakázali mi prodávat vlastní léky ve zdech města! Mohu je používat jen na venkově a to jen v naléhavých případech, když není v dosahu lékárna. To je prostě spiknutí proti homeopatii.
Holz: (rozpačitě) Ale když se to tak vezme – oni vás vlastně jen odkázali do mezí, určených i všem ostatním lékařům.
Hahnemann: Pro ostatní to není žádné omezení. Jenom pro mě. Svazují mi ruce!
Müller: A co… domluvit se přece s nějakými lékárníky? Ne všichni byli u soudu. Když je s výrobou podrobně seznámíte, možná přijdou na to, že i homeopatie může být obchod.
Hahnemann: A tomu jsem právě chtěl zabránit. Přátelé, tím tažení proti nám zdaleka nekončí.

(Předěl)

Gelner: Rád bych městskou radu seznámil podrobněji s naším stanoviskem, které vyjde v zítřejších novinách.
Radní: Prosím, od toho jsme se tu na radnici sešli.
Gelner: Podepsalo ho třináct lipských lékařů, tedy dosti podstatná část mých kolegů. Nehodlám citovat, shrnu jen, co si o případu Hahnemann myslíme. Tedy: Nehodláme dál nečinně přihlížet k tomu, jakým způsobem dr. Hahnemann provozuje svou praxi. Je pobuřující, jak zcela zatracuje některé dobré a ověřené zásady našeho stavu. Namátkou: naprosto nedodržuje ceny, které účtujeme našim pacientům. Všeobecně známý je případ knížete Karla I. ze Schwarzenbergu. A není jediný.
Hlas 1: Hm, ano. Je to pravda.
Radní: Když dovolíte… tedy, slyšel jsem, že částka, kterou kníže vydával na údržbu svých kočárů a koní byla měsíčně asi desetkrát vyšší…
Gelner: (zaskočen) Ale pane radní…
Radní: Na druhou stranu je dobře známo, že mnoho pacientů léčí bezplatně.
Gelner: A to je právě ono! Jak k tomu přijdeme my ostatní? Zkrátka, Halmemann způsobuje naprostý chaos. Přitom vůbec neuzná za vhodné konzultovat svůj postup s kolegy. Podobně je tomu s aplikací jeho netradičních, a to je slabé slovo, metod léčby. Počíná si, jakoby celá historie lékařské vědy až po současnost snad ani vůbec neexistovala. Předkládá studentům na univerzitě názory, které nejsou v souladu s našimi. A co je ze všeho nejhorší – soukromě, na veřejnosti, ba i v tisku nás lékaře napadá, že nic neumíme, že nemoc často i zhoršujeme svou léčbou; ozbrojil se dokonce termínem iatrogenní nemoc – nemoc způsobená lékařem! To už je opravdu trochu moc! To je urážka! To je pošlapání všech etických zásad.
Radní II: Doktor Gelner má pravdu. Hahnemann je buřič. Ať má pravdu nebo ne, vyvolává ve městě neklid. O to nemůže stát žádná městská rada. Mělo by se mu důrazně domluvit.
Gelner: Domlouvali jsme mu mnohokrát. Jen já osobně… Všechno je marné! V otevřeném prohlášení – uveřejní ho, jak jsem řekl, zítřejší noviny – nežádáme nic menšího, než (odmlčí se) jeho násilné vystěhování z města. Po dobrém s ním nelze jednat. A k tomu potřebujeme podporu městské rady.
(Chvilka ticha)
Radní II: (zaskočen) Násilné vystěhování?!… Ále… to by mohlo způsobit ještě větší neklid. Hahnemann má ve městě i značný počet příznivců. Udržuje kontakt s předními lékaři z Německa i z celé Evropy.
Radní: Souhlasím s vámi. Pokud je jeho metoda nesprávná, odhalí se časem jako taková sama. Moudřejší jistě bude, když necháme lékaře, aby si své spory odbyli na univerzitní půdě – a pacientům ponecháme na vůli, u koho a jak se mají léčit.
Radní II: Také myslím, že do toho městská rada zasahovat nebude. A doktoru Hahnemannovi i vám, doktore Gelnere, doporučíme asi, abyste na veřejnosti zachovávali ve svých sporech větší zdrženlivost. Klid především. Domluvte se. Shodněte se. V zájmu nás všech.

(Předěl)

Hahnemann: (křičí) Domluvit se s těmi tupci? S s těmi blázny, kteří nevidí, i když mají obě oči otevřené?! Nikdy!

(Předěl)

Holz: (nesouhlasně) Opravdu neměl by být tak… tvrdý, tak neústupný.
Müller: Přečtu ti, Heinrichu, něco z jeho předmluvy k prvnímu vydání Organonu racionální léčby. Pak ho možná trochu lépe pochopíš: „Během studia tradičních ideí a praktik staré školy lékařství jsem nalezl cestu k pravdě. Musel jsem projít tuto cestu osamělý, velmi vzdálen od obvyklých drah lékařské rutiny. Čím dále jsem postupoval, tím více mě mé závěry odváděly od starých názorů. Pouze svoboda od přepjatosti a neúnavná horlivost kvalifikují člověka k nejsvětější ze všech lidských činností, uplatňování pravého systému medicíny“.
Holz: (pochybovačně) Hm… Zní to hezky. Ale něco ti povím. Kdyby si Hahnemann tuhle předmluvu odpustil, mohl být možná už teď mnohem dál. Každý si totiž o sobě myslí, že má pravdu. A každého uráží, když proti jeho pravdě někdo nastaví jinou pravdu. Tím slovem „pravda“ a „pravý“ urazil velmi mnoho lékařů a vědců, kteří mají odlišné názory – a taky poctivé a… pravdivé.
Müller: A kde myslíš, že je tedy pravda?!
Holz: V každém člověku zvlášť.
Müller: A kde je pravda v medicíně?
Holz: V každém vyléčeném případu. Co je neschopné života, zemře. (usměje se) No nemám pravdu?

(Předěl)
Epilog:

Komentář: Brzy nato odjel Hahnemann do menšího města Kothenu, provázen svými žáky a graduovanými stoupenci. Pozval ho sem vévoda z Anthalt – Köthenu a udělil mu titul dvorního rady. Zde našel opět klid k práci. Později, po smrti své manželky, se ve věku osmdesáti let znovu oženil s mladou Francouzkou Malanií, dcerou úřadujícího předsedy vlády, a přesídlil do Paříže. Léčil také Nicolu Paganiniho a mnoho dalších známých osobností vedle osob zcela bezvýznamných. Jeho důchod činil 200 000 franků ročně. Stal se čestným předsedou francouzské Homeopatické společnosti.
Žák: První homeopatická klinika vznikla v roce 1833 v Lipsku. Následovala klinika v Mnichově. Pak v Londýně. Mnoho klinik vzniklo ve Spojených státech.
(hlas Müllera)
Lékař: (ironicky) Hm… samé úspěchy. A co dvacáté století, přítelíčku? Jak naložilo racionální dvacáté století s tou jeho racionální léčbou?
(hlas Gelnerův)
Žák: Všelijak. Homeopatii neprospěly dvě války. Snahou válečného lékaře je potlačit chorobné symptomy a poslat vojáka rychle zpět do pole. Nemá čas ani zájem o komplexní léčbu. Ovšem období klidu, jako je to nynější, homeopatii naopak svědčí. Hahnemannovy léky dnes prodávají téměř v každé lékárně ve všech vyspělých zemích světa. V celé západní Evropě, v USA a Kanadě, v mnoha rozvojových zemích existují vysoké školy, školy typu college, kliniky, rozsáhlá odborná literatura, vycházejí odborné časopisy. V Moskvě mají sekci homeopatie při Akademii lékařských věd. Královská homeopatická fakulta v Londýně vzdělává postgraduálně lékaře a podobné instituce existují v mnoha jiných zemích. Hahnemannovou metodou se léčily a léčí stovky miliónů pacientů… mezi nimi anglická královna, osm papežů, američtí prezidenti…
Lékař: (ironicky)hm, jistě…! Víra tvá tě uzdravila.
Žák: (útočně) …a také mnoho pacientů zvířecích prostřednictvím veterinární homeopatie. Jak libo, pane.
Lékař: (povzdechne) Takže podle vás rakovina, alergie, artrózy, cukrovka… vše je díky homeopatii vyřešená záležitost.
Žák: Ano. To všechno lze homeopaticky úspěšně léčit a často zcela vyléčit, A bez vedlejších účinků na. zdraví, jaké mají ty vaše léky.
Lékař: Já trvám na tom, že lékař nemá pacientovi slibovat příliš mnoho.
Žák: Jen to, co může splnit..
Lékař: Je to tak – my dva si prostě nikdy neporozumíme.

(Předěl)

Komentář: V ČSR byla homeopatie úředně zrušena po únoru roku 1948.

Organon léčebného umění – Samuel Hahnemann

organon_lecebneho_umeniZakládající dílo homeopatie. Německý lékař v něm stanovil všechny zásady homeopatické léčby, platné až po dnešek a prověřené časem i praxí. Nezbytná součást knihovny každého homeopata.

Knihu můžete zakoupit zde

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.