Homeopatie – kontroverzní metoda
Zdravotnické noviny
Homeopatie je nyní u nás po desítkách let naprosté nepřítomnosti uznána Lékařskou komorou i Ministerstvem zdravotnictví jako léčebná metoda. K tomuto uznání došlo v rámci trendu přibližování se evropskému standardu, nikoliv však bez střetů a konfliktů. Bylo by až příliš jednoduché říci, že se zde střetlo jen staré s novým, přičemž za novou je považována 180 let stará homeopatie. I v zemích, kde má homeopatie nepřetržitou kontinuitu, dochází ke sporům. Hlavními zdroji konfliktu jsou zásadní odlišnosti v léčbě mezi homeopatickou holistickou léčbou a alopatií. Homeopatie léčí podle zásady similia similibus curantur – symptomy, které určitá látka může vyvolat u zdravého, dokáže vyléčit u nemocného. Tento princip je obsažen v samém názvu homeopatie (homeo – stejný, pathos – nemoc). Byl spolehlivě prokázán (a je výjimečně používán i v klasické medicíně – viz digitalis), i když není známo, jakým mechanizmem člověk nachází po podání léku cestu k autokratickému odstranění patologie. Alopatie používá zcela opačný přístup: jedná se o léčbu pomocí léků vyvolávajících opačný účinek, než vyvolává nemoc (allos – jiný). Homeopaté takovýto přístup označují za supresivní a dokazují, že po potlačení např. povrchového symptomu protichůdným lékem (vyrážka, výtok atp.) se projeví patologie záhy poté hlouběji, v životně důležitějším orgánu. Je kupříkladu známo, že po úspěšné alopatické léčbě ekzému dochází často k rozvoji astmatických potíží. Termín potlačení je ve sporu dvou léčebných přístupů zásadní. Kupodivu však netvoří odlišující kritérium mezi homeopatií a klasickou (někdy se říká „školní“) medicínou. I v současné klasické medicíně existují holistické trendy, usilující o to vyhnout se prostému potlačení symptomu a chápat člověka jako celek, v němž kůže zcela souvisí se všemi ostatními orgány i s psychikou. Tyto trendy si kladou stejný cíl jako homeopatie – totiž odstraňovat patologii „zevnitř ven“, „od důležitějších k méně důležitým orgánům“ (což je od samého začátku nejvýznamnější pravidlo homeopatie), léčit člověka jako celek a brát také odpovědnost za celého pacienta (tedy nejen za kůži, jejíž „úspěšná“ léčba může pacienta jen předat na oddělení respiračních nemocí). Pro homeopatii je holistický přístup k pacientovi základním pravidlem. Lék by neměl být nikdy předepisován jen na jeden symptom, což vyvolá potlačení, nýbrž vždy na souhrn symptomů, podle celkové charakteristiky pacienta, zahrnující i při léčbě ekzému také psychiku, sociální chování, celkový zdravotní stav, pocity. Takto předepsaný lék má pak léčit všechny poruchy vyskytující se u pacienta (tzv. konstituční lék), včetně chronických nemocí, které při potlačující léčbě nebylo možné zvládnout. Jestliže nacházíme ze strany některých reprezentantů klasické medicíny snahy o holistické pojetí léčby, můžeme být svědky i opačného trendu v některých školách homeopatie. Jsou to školy zastávající metodu tzv. krátkých cest, zjednodušených diagnóz beroucích v potaz jen jeden symptom nebo malý souhrn symptomů. Zastánci této zjednodušené homeopatie často odmítají brát odpovědnost za pacienta jako celek a léčí právě jen kůži, jen „chřipku“, jen bolest atp., přičemž cílí lék podle malého okruhu informací o pacientovi, týkajících se převážně lokální fyzické patologie. Jestliže je předepsán rutinně Sulphur na ekzém, protože je znám jeho účinek na kůži, avšak není vzat v úvahu celistvý obraz pacienta včetně psychiky a stavu ostatních orgánů, může dojít k potlačení zcela stejně jako při alopatických metodách. Jedná se o alopatické užití homeopatického léku. Školy používající převážně tento přístup rovněž často sahají k míchání léků a užívání tzv. polykompozitních léků. Jelikož až příliš stručné popisy léků v jejich Materiích medikách ani neumožňují přesné předepsání na základě totality symptomů, na základě holistického pohledu, sahají k míchání léků v představě, že jestliže dáme dohromady čtyři nebo i více léků majících v obraze např. ekzém, je větší pravděpodobnost, že se alespoň jedním z nich „strefíme“, jako při střelbě brokovnicí. Ve skutečnosti tak vzniká směs se zcela neznámými a nevyzkoušenými účinky, jejíž obraz neexistuje v žádné Materii medice. Taková směs může vyvolat nové symptomy hlouběji v organizmu, potlačit symptom, anebo nemusí mít vůbec žádný vliv. Proti praxi míchání léků vystupoval již zakladatel homeopatie Samuel Hahnemann a zásada jeden lék v jednom čase je pilířem homeopatie, uznávaným v celém světě. Jen alopatické směry v homeopatii, podporované vždy výrobci léků, toto pravidlo porušují. Není náhodou, že jeho porušování přináší vysokou spotřebu homeopatických léků. Tam, kde homeopat použije jednu tabletu působící mnoho týdnů (v případě chronické nemoci), podává alopaticky uvažující „homeopat“ velké množství potlačujících homeopatických preparátů. Opakuji tedy, že jádro sporu není medicína homeopatická kontra klasická („školní“), nýbrž holistická léčba kontra alopatie. Léčba příčiny na jedné straně a potlačení symptomu na straně druhé. Holistická homeopatie postavená na klasických principech má naštěstí ve světě podstatný vliv, i když není finančně podporována výrobci léků. Je však podporována pacienty. Naprosto převažuje v praxi a ve výuce na vysokých školách v anglosaských zemích, ale i v Holandsku, Indii, Švédsku, Rakousku a Německu, ve Španělsku i v Brazílii a v dalších zemích. Důvodem jsou léčebné výsledky založené na holistické diagnóze, výsledky zachycené a publikované v četných statistických studiích, pozoruhodné jsou zejména výsledky léčby chronických nemocí. Dalším důležitým bodem, kolem něhož se odehrávají často až emocionálně laděné polemiky, je účinnost infinitezimálně ředěných látek na organizmus a psychiku. Je obecně známo, že existuje tzv. Avogadrův limit. Je to hranice, za jakou se již nemůže vyskytovat v ředícím médiu žádná částice původní látky. Tato hranice vzniká při zředění 10-24, což odpovídá homeopatické potenci C12. Nicméně homeopatie zcela bezpečně ověřila při zkouškách léků na zdravých lidech (tzv. provingu) i v klinické praxi, že účinky vysoce zředěných látek jsou mimo veškerou pochybnost. Důkazy jsou obsaženy i ve statistických studiích o účinnosti homeopatické léčby. Právě v efektu vysoce zředěných látek je příčina odmítání homeopatie ze strany některých lékařů a vědců (fyziků, chemiků atp.). Vznikly ovšem také pokusy přiblížit tento jev materialistické vědě. Např. francouzský vědec Jacques Benveniste provedl pokus s velmi vysokými ředěními protilátek obsažených v krvi. Vždy došlo k reakci s uvolňováním histaminu, jakoby byly protilátky v neředěné formě. Jeho pokus byl opakován v několika dalších zemích se stejným výsledkem. Jiná část vědců však tyto důkazy odmítla jako neprůkazné. Jsou i takoví vědci, kteří operují s termínem „paměť vody“. Voda si prý uchovává jakýsi „otisk“ původní látky též za Avogadrovým limitem. Potíž je však v tom, že tato teorie není schopna materialistické vědě sdělit, jak se tento otisk tvoří a jakým mechanizmem na pacienta působí. Avšak, zcela jinak, než bychom předpokládali, ani zde nevede hranice v konfliktu dvou znepřátelených táborů mezi „idealisty“ a „materialisty“. Probíhá spíše mezi těmi, kteří považují současný systém vědeckého poznání za uzavřený, jednou provždy (byť po kolikáté již) daný, a mezi těmi, kteří vidí toto poznání jako vývoj, kteří přiznávají, že je stále ještě velmi mnoho otevřených otázek. Do druhé kategorie patří kupodivu velká část jaderných fyziků, kteří v honbě za nejmenší elementární částicí dospěli až k bosonům a někteří z nich prohlašují, že je hmota jako provázek, který je možno roztrhat na libovolně velký počet libovolně malých kousků, a že žádná vskutku elemetární částice hmoty neexistuje. A co si o těchto a jiných kontroverzních názorech pomyslí homeopat? Přinejhorším si vezme Belladonnu CH30 proti bolení hlavy – ovšem s přihlédnutím k tomu, zda léku odpovídají i všechny ostatní symptomy psychické a fyzické. Jinak by nemusel zapůsobit.
Napsat komentář