Proč jsem se dal na homeopatii

2.4.2019 | Mgr. Jiří Čehovský | jiri.cehovsky@alternativa.cz | Ostatní, Životní styl | 1 komentář

Před čtyřiceti lety v Československu nikdo nevěděl, co znamená slovo homeopatie. Když jsem ho vyslovil v redakci, kde jsem pracoval, kolegové, byť absolventi filosofické fakulty či jiných slovutných vzdělávacích institucí, to slovo nikdy před tím neslyšeli ani nečetli. Ale zato stejně jako já trpěli mnoha neduhy, o kterých jim lékaři řekli, že se jich pravděpodobně nikdy nezbaví. Bylo to podobné jako teď, možná jen o málo lepší.  Na začátku osmdesátých let bylo těch tzv. civilizačních čili poškozujících vlivů asi méně než dnes. Civilizace se nedá zastavit. Nemoci však ano! Jakmile jsem začal používat homeopatii, k níž jsem se dostal víceméně náhodou, viděl jsem, že tamté paní zmizel po Thuji ekzém na rukách, tamtomu pánovi se zas zlepšila senná rýma po Natru muriaticu, takže přestal být závislý na tlumících lécích, v naší rodině přestaly opakované bronchitidy a horečky u dětí a mně se podařilo za pár týdnů vyřešit problém, o němž jeden pan docent prohlásil, že mi zůstane do smrti, ale ať si z toho nic nedělám, že on (o třicet let starší) to má taky.

Zpočátku pronikání do nitra homeopatie mě trochu děsil objem (anglicky psaných) knížek, jimiž jsem se musel prokousávat. Mnohé měly přes tisíc stran. Ale brzy jsem objevil, že to nejsou knížky ke čtení, ale k listování. Že mají určitou provázanost, umožňující poměrně snadné studium právě toho, co zrovna potřebujeme vědět o konkrétním případu konkrétního člověka. Stačilo pochopit systém celostního léčení.

Později jsem se, také jakousi náhodou, dostal do přípravného výboru Českomoravské lékařské homeopatické společnosti, mající tuším na začátku devadesátých let šest set členů, a zůstal jsem tam několik volebních období. Zpočátku tam byla báječná atmosféra a dostával jsem od nich podporu pro vydávání českých překladů homeopatických knížek. Napsal jsem také několik popularizačních článků do různých tehdy velmi čtených časopisů, protože mě štvalo, že slovo homeopatie pořád není lidem moc povědomé. A jméno zakladatele, jednoho z nejproslulejších Evropanů, také  znal jen málokdo. Takže jsem napsal rozhlasovou hru Kdo byl Samuel Hahnemann, a ta byla na začátku devadesátých let několikrát odvysílána Českým rozhlasem, opět v době, kdy ještě lidé  dost poslouchali rádio. Herec Brzobohatý hrál Hahnemanna a při natáčení  mu slovo homeopatie  nešlo vyslovit, muselo se to opakovaně přetáčet a nakonec se rozzlobil a zařval: hovnopatie! Hanhnemannova žáka tam hrál ministr obrany (ovšem až ten budoucí).

Co mi však od první chvíle připadalo na homeopatii nejzajímavější, vedle její praktické schopnosti vracet zdraví i u případů tzv. nevyléčitelných, bylo to, že přímo ovlivňuje nehmotnou část člověka. Že tomu ideálnímu v člověku přikládá podstatnou důležitost – včetně jeho vědomí, pocitů, vjemů, dojmů, představ a snů. V ortodoxní medicíně často opomíjené „subjektivní“ faktory tu hrají podstatnou roli, a to dokonce přímo při vyhledávání onoho similima, léku rezonujícího s celou osobností konkrétního člověka a způsobujícího návrat celkové harmonie, a tím mizení nemocí.

Jednou, tak tři roky  po sametovém převratu, mě pozval na oběd Peter Fisher, vyprávěli jsme si o homeopatii, zajímalo ho, jak se to rozvíjí v Česku, řekl mi, že se jeho otec narodil v Praze. Následně nám pomohl založit pražské kurzy klasické homeopatie. Byl v té době děkanem Faculty of Homeopathy v Londýně. Později se stal na dlouhou dobu osobním homeopatickým lékařem Alžběty II.  Před rokem tragicky zahynul pod koly náklaďáku, když jel na kole do své ordinace. Byl nepochybně velmi dobrým homeopatem, což dokazuje skvělý zdravotní stav a nezlomná energie jeho devadesáti tří leté pacientky.

Ta naše školení v různé formě pokračovala, zpočátku jen pro lékaře, ale pak se stala širokou vzdělávací platformou, známou už dvacet let jako Homeopatická akademie. Objevují se tam coby učitelé špičkové postavy současné homeopatie a jednou z nich je i Robin Murphy. Řekl mi, že dřív všechny pozvánky k přednášení  na evropském kontinentu odmítal, ale když dostal můj zvací dopis, rozpomněl se na zvláštní živý sen, co se mu zdál léta před tím. Byl o tom, že přednáší v Praze.  Zatím přiletěl šestkrát.

Praha a alchymie, homeopatie a alchymie… něco to má určitě společného.

Čtyři desítky let uplynuly jako nic a  homeopatie se mi stále  jeví jako  hra. Hahnemann ji definoval jako umění. Co se  vyučuje na Homeopatické akademii je  hra. Hrou se lidé mohou zbavovat nejen nudy, ale i strachu a bolestí. Hra je pro radost a z radosti. Takže si hrajeme s vjemy a  pocity, s obrazy léků, s knížkami i “softvérem”. Hra musí být v první řadě neškodná, jinak to není žádná hra. Když se mě posluchači ptají, zda můžeme ublížit homeopatickým lékem, odpovídám: Ano! Například můžete pilulku nabít do vzduchovky a střelit ji někomu do oka. Homeopatie je ovšem také cesta. Cesta poznání celistvosti těla, duše, světa. Je to cesta k harmonii. Má mnoho různých podob a tváří.  A také mnoho různých použití. Nejen, že můžeme zlepšovat to, čemu se říká zdraví, u sebe i u lidí kolem sebe nebo v poradně, ale překvapivě se naučíme poznávat i lidskou povahu, jak je zachycena v homeopatické materii medice. A tak přijdeme na to, jak zacházet s lidmi. Třeba s přísným šéfem, který ale má své hluboce utajené slabé stránky, a jakmile o nich víme (z materie mediky, samozřejmě), můžeme naše vztahy báječně vyladit. Až mu možná někdy dáme tu „jeho“ pilulku, stane se naším nejlepším přítelem… Podobné to může být s partnerem nebo tchýní… Homeopatie přináší znalost těch nejhlubších tajemství o lidech, o přírodě a o jejich duši. Někdy je  dobrodružná. Je to cesta poznání. Stále se proměňuje.  Může mít dokonce různá jména.

Tak to jsou asi ty hlavní důvody, proč jsem se na ni před čtyřiceti lety dal a jdu po ní dál.

Diskuze k článku (1 komentář)

Novák (16.4.2019 v 9:42)

Dobrý den

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *