Teorie versus realita: Následuje po odstranění totality symptomů zdraví?

12.1.2021 | Kathrine Dehn | autori@homeopatie.cz | Metoda | 2 komentáře

Homeopatka Kathrine Dehn prozkoumává, proč v některých případech se pacient, poté co jsou všechny jeho symptomy odstraněny, cítí lépe, případ se vyvíjí podle Heringových zákonů a pak se najednou bez zjevné příčiny všechno obrátí a pacient se zhorší.

V homeopatických učeních je velký důraz kladen na totalitu symptomů a jak po jejich odstranění zůstává pouze zdraví. U většiny případů tomu tak skutečně je, ale jsou i výjimky z tohoto pravidla.

Není myslitelné – a nelze to ani doložit zkušenostmi – že by po odstranění všech symptomů nemoci a při zahrnutí celkového obrazu vnímatelných příznaků mohlo přijít něco jiného než zdraví, že by chorobné změny v nitru zůstaly nevyléčeny.“ (Hahnemann, Organon, §8)

Hahnemann nám říká, že homeopatie léčí jemně a že po odstranění totality symptomů nemůže zůstat nic jiného, než plné zdraví (Hahnemann, 1988 Organon § 2 & 8). Tento článek je pokusem o znázornění a vysvětlení, proč v praxi je tomu někdy jinak.

V některých případech totalita symptomů zdánlivě zmizí, ale nemoc stále zůstává. Během mé mnohaleté homeopatické praxe u několika pacientů nabral vývoj jejich případů jiný směr, než jsem byla doposud zvyklá vídat. Společným rysem všech takových případů bylo, že se zdálo, že totalita jejich symptomů byla odstraněna, ale oni byli stále nějakým způsobem nemocní. Na probádání tohoto problému bylo potřeba porovnat tento nečekaný vývoj případů s dostupnou literaturou na toto téma.

Tento článek mi dal příležitost prověřit takovéto případy do hloubky a probádat některé otázky, které jsem dlouho neuměla plně zodpovědět. Jako výsledek této práce je možné identifikovat dvě skupiny případů, kdy se teorie rozchází s praxí. V první skupině jde o důsledek pokroku současné medicíny, naproti tomu ve druhé jde o problém v samotné léčbě.


Ve svém důsledku u případů v první skupině je potřeba si uvědomit že to, co na první pohled vypadá jako skutečné vyléčení, může být ve skutečnosti neléčitelný případ a v takovém případě je potřeba zabezpečit v tomto smyslu pacientovi patřičnou péči.

Jde o pacienty, u kterých totalita symptomů zmizela subjektivně i objektivně, pacient se cítí zdráv, ale na vyšetřeních je stále možné najít odchylky od „normálních“ zdravých hodnot.

V případě této první skupiny nebudu zacházet do velkých detailů, protože jsem byla poměrně rychle uspokojena vysvětlením tohoto problému mým studiem. V této skupině to, co vzdaluje teorii od praxe, leží podle mého názoru v současném pokroku medicíny. V současnosti je možné provádět vyšetření a testy, které za Hahnemannových časů možné nebyly. Hahnemann nemohl zjistit jiné odchylky než ty, které bylo možné vidět pouhým okem, tedy objektivní symptomy, a pak ty, které vnímal pacient sám, tedy subjektivní.

Vijayakar (2002) těmto případům říká „kompenzační léčba“. Homeopat tyto případy považuje za vyléčené, ale podle alopata by šlo stále o „nemocného“. Pravděpodobně některé z případů, které Hahnemann popsal jako vyléčené, by po současných vyšetřeních byly stále považované za nevyřešené. Bylo by myslím velmi zajímavé znát Hahnemannův názor na tento typ případů a na současná vyšetření.

Homeopat si musí být vědom, že tato skupina pacientů je neléčitelná (Vijayakar, 2002), ale homeopat je schopen takové pacienty přivést až do stavu takřka normálního fungování, prodloužit jim život bez ohledu na patologii a dokonce dosáhnout pocitu plné pohody.

Podle Vijayakar (2002) ovšem v těchto případech vidíme, že na ně nelze aplikovat Heringovy zákony. Ale to moje zkušenost nepotvrzuje. Například u jedné pacientky, kterou jsem léčila, byla hlavní potíží struma. Po podání Conia si prošla všechny své staré symptomy, otok štítné žlázy zmizel, cítila se a stále cítí dobře, ale podle laboratorních hodnot testů štítné žlázy by už neměla být naživu. Je v pořádku už celých uplynulých 23 let a stále se jí daří dobře, bez ohledu na testy, které jí lékaři dělají pravidelně a které je vždy přivádějí k úžasu.

To samozřejmě navozuje další otázku, totiž jak tedy měřit zdraví a nemoc? Jak posoudit stav, kdy se pacient cítí v pohodě ačkoliv je možné na testech zjistit abnormality, které ale pacient nepociťuje? Není účelem tohoto článku se tímto problémem zabývat, ale považuji za důležité zmínit, že ani lékaři nejsou v této otázce jednotní (Wulf., Pedersen & Rosenberg, 1997).


Druhá skupina jsou pacienti, u kterých totalita symptomů vymizí a pacient se zdá být uzdravený, ale následně po nějaké době náhle onemocní, více než byl nemocen před začátkem homeopatické léčby.

V případě této skupiny je potřeba poznamenat, že ani dostatečně zkušený praktikující nemůže vždy předvídat, co se v těle děje nebo může stát, a to ačkoliv pacient je homeopaticky léčen delší dobu a léčba se zdá probíhat správným směrem. Proto je potřeba znovu zdůraznit důležitost chronického miasmatu.

Tato skupina je ovšem daleko komplikovanější a vyžaduje pečlivější prozkoumání. Nebyla jsem schopna na toto téma najít žádnou literaturu, tak se pokusím o moje vlastní vysvětlení této záležitosti. Abych tak učinila, pokusím se doložit své závěry na základě jednoho případu, který původně vyvolal mé otázky. A pak se pokusím své závěry odůvodnit tím, co jsem našla v relevantní literatuře.

Ačkoliv nejsem v zajetí iluze, že bych byla schopná vyléčit každého v mé praxi, stále se držím předpokladu, že když už pacienta nedokážu vyléčit, tak že alespoň po skončení léčby na tom nebude hůř než na jejím začátku. Bohužel, v případě pacienta, kterého teď popíšu, tomu tak nebylo a z toho důvodu jej mám od té doby stále ve své mysli.

V roce 2003 mě navštívila 9 letá dívka se svou matkou. Měla 11 chodidlových bradavic rozesetých po obou chodidlech a měla je tam už přes rok. Před nedávnem prodělala černý kašel a kašel jí nepřešel. Mentálně a emocionálně tam bylo pouze několik málo symptomů a navíc měla silnou bolest svalů. Prošla běžnou dětskou vakcinací.

Znala jsem její matku, léčila jsem jí několik měsíců a reagovala dobře na svůj lék. Jejím problémem byla alopecie (ztráta vlasů), kde příčinou byla tragická smrt jejího manžela v době, kdy byla poprvé těhotná s touto nyní 9 letou holčičkou.

Až daleko později vyšla najevo silná historie diabetu v jejich rodině, čemuž matka nejprve absolutně nevěnovala žádnou pozornost. Odebrala jsem případ a podle mého názoru potřebovala Calcareu phosphoricu, kterou jsem také předepsala.

Během následujících 8 měsíců se dívka velmi zlepšila. Kašel velmi rychle zmizel a po nějaké době odešly i všechny bradavice. Dokonce se jí vrátily i některé staré symptomy – cystitida a kvasinková infekce, které neměla už přes rok. Postupně, s každým opakováním léku, odezněla i bolest svalů. Ona sama říkala, že se cítí lépe a to byl i dojem její matky.

Viděla jsem jí 8 měsíců před tím, než se jí náhle objevila cukrovka, s její matkou jsem mluvila 4 měsíce před tím, a v obou případech byla naprosto v pořádku, všechny symptomy zmizely. Musím pochopit, co se vlastně stalo, když všechny její symptomy zmizely, já jí pokládala za vyléčenou a ona náhle po 8 měsících skončila v nemocnici s diabetem mellitus.

Když mi o tom její matka řekla, běžela mi hlavou celá řada myšlenek a já nemohla uvěřit tomu, že u zdánlivě zdravé dívky se může rozvinout diabetes mellitus a už vůbec ne po správné homeopatické léčbě. Co jsem udělala špatně?

Byla bych schopná pochopit, kdyby se dívka zhoršila během léčby nebo kdyby se zhoršila část jejích symptomů. O čem ale přemítám je fakt, že ona se postupně zlepšovala, její symptomy mizely a to dokonce podle Heringových zákonů léčby.

Podle mých zkušeností lidé zlepšení lékem zůstávají zlepšení, dokud se nestane v jejich životě něco, co způsobí návrat jejich symptomů. To pak nastane náhle nebo pozvolna podle jejich osobní citlivosti nebo závažnosti vyvolávajícího faktoru. Nebo vliv léku postupně zeslábne a symptomy se více nebo méně vrátí podle toho, v jakém stádiu je léčba.

Samozřejmě, může se stát, že se pacient zhorší, nebo že se zlepší jen částečně. V takovém případě je potřeba najít jiný lék (Hahnemann, Organon § 162, 163 a 249). Ale případ, kdy dojde k tak významnému zlepšení a náhle se rozvine tak závažná jiná nemoc, to je úplně něco jiného. Zvláště když tam evidentně nebyl žádný šok nebo nějaká jiná změna v jejím životě.

Jsem přesvědčena, že v případě, že by šlo o pouhé potlačení, by to bylo možné rozpoznat tak, že by léčba nepostupovala přesně podle Heringových zákonů, nebo že by něco jiného bylo špatně.

Dr. Prafull Vijayakar (2002) potvrdil mojí teorii, že v případě všech jeho případů potlačení bylo možné na kontrolách pozorovat mírné zhoršování pacientů ještě před tím, než pak postupně nebo náhle došlo k relapsu do stavu horšího, než byli před započetím homeopatické léčby.

Vyvstává mnoho otázek. Co se to vlastně mohlo stát? Jako první se nabízí ta nejjednodušší odpověď, tedy že jsem vybrala špatný lék. Mohlo se stát, že mě matka a dívka chtěly potěšit a řekly mi, že se cítí lépe, ačkoliv ve skutečnosti došlo ke zhoršení? Nezdá se to být pravděpodobné vzhledem k tomu, jak vypadala a jak se chovala a jak popisovala svůj život a symptomy před a po podání léku, ale ta možnost stále existuje a musím jí mít na zřeteli.

Možná jsem léčila symptomy lékem pokrývajícím symptomy, ale ne příčinu nemoci. Ale podle Kenta (1921), když se léčí totalita symptomů, léčí se případ.

Mohlo se stát, že jsem nepředepsala na skutečnou totalitu symptomů (Stuart Close, 1995). V tom případě je ale zvláštní, že se dívka tak zásadně zlepšila a očekávala bych, že se během její léčby nějaké další symptomy objeví. Samozřejmě někdo by mohl namítnout, že se objevily v podobě diabetu.

Je možné, že v případu byla nějaká hlubší příčina jako blok (Dr. Jean Elmiger, 2001). V takovém případě bych ovšem očekávala, že se nestane nic, nebo jen velmi málo. Což zřejmě neplatí pro můj lék, po němž zmizely bradavice a pacientka se cítila lépe.

Stále se musíme zabývat otázkou, jestli množství alopatických léků a vakcín dnes používaných mají nějaký vliv na případy, jestli je činí složitější na léčbu, než by byly kdysi. Nebo jestli se dokonce mohou díky tomu vyvíjet v rozporu s Heringovými zákony i v případě správně předepsaného konstitučního léku.

To mě přivádí k teoriím Tinuse Smitse a Eizayaga. Oba věří, že se můžete u pacienta dostat k hlubším vrstvám, které vyžadují léčení, poté, co vyřešíte horní vrstvy. Tinus Smits (2006) mluví o „univerzální vrstvě“ a Eiziyaga o „zemi“ (Winston, 2007). Tyto teorie korespondují s teorií Vijayakara (2002) o velké důležitosti embryologie pro homeopaty, protože je zapotřebí znát ve kterých fázích se v embryu vyvíjejí orgány a tkáně a díky tomu chápat, jakým směrem může nemoc postupovat. Což mě přivádí na myšlenku, že to může být ten šok, který matka prožila během těhotenství, který v plodu zanechal otisk, a který se pak nevyhnutelně jednoho dne projevil. Bohužel na tohle jsem během léčby matky ani dívky nepomyslela a tak jsem se nikdy nezeptala, kdy přesně během jejího těhotenství manžel zemřel.

Tak nějak mi přijde nemožné stát se nevyléčitelně nemocný díky homeopatické léčbě, ale mohlo se stát, že když se vyřešila vrchní vrstva, tak se citlivost dívky změnila natolik, že se mohla projevit její predispozice?

Někdo by mohl namítnout, že to už bylo nedílnou součástí té dívky a díky silné historii diabetu v rodině by se tento symptom rozvinul tak jako tak. Ale není to náhodou tak, že automaticky předpokládáme, že někdy homeopatickou léčbou můžeme zabránit, aby lidé vážně onemocněli, nebo tak alespoň nemoc odsunout? Udělala jsem opak, tedy že odstraněním bradavic jsem ten proces urychlila?

Ve skutečnosti to samé by se mohlo stát, pokud by prostě jen šla k lékaři a nechala si bradavice odstranit od něj (Kent, 1900)! Možná se mohu aspoň radovat z toho, že se během homeopatické léčby cítila dobře, což by tak pravděpodobně nebylo, kdyby si nechala jenom odstranit bradavice lékařem. Ale tuhle otázku nelze odpovědět.

Mně nedává smysl, že se pacient náhle bez zjevné příčiny zhorší poté, co byla odstraněna totalita symptomů, léčba probíhala podle Heringových zákonů a pacient se pak cítil lépe, protože jsem neudělala to, co by býval udělal alopatický doktor, který by prostě odstranil bradavice nebo by léčil černý kašel. Já jsem se pokusila léčit celostně, tedy celou totalitu symptomů.

A tak, neboť příčiny vyústí v důsledky a ty zastiňují samotnou příčinu, lze racionálně předpokládat, že odstranění všech symptomů je zároveň odstraněním příčiny.“ (Kent, 1900 strana 110) a dále:

Když se ztratí nějaký zevní příznak, musí se zároveň objevit i korespondující vnitřní zlepšení , a platí to vždy, když je choroba nahrazena řádem.“ (Kent, 1900, strana 28). Pokud mohu posoudit, obě kritéria byla splněna, leč nemoc byla nahrazena jinou.

Po pročtení případů a dostupné literatury, jediné vysvětlení nesouladu teorie s praxí u této konkrétní skupiny pacientů, které mi dává smysl, leží někde ve vlastní léčbě těchto pacientů.

Samozřejmě v homeopatii je všechno vysoce individualizované a na každý případ je potřeba nahlížet z jeho vlastního kontextu, ale tato dívka reagovala správně na podaný lék, tedy nemoc se nerozvíjela bez jakékoliv pomoci léku. Ale: „ Dokud příčiny nejsou odstraněny od začátku až do konce, nemoc se může opakovat“ (Kent, 1900, strana 111). A dále podle Boerga:

Působí málo důvěryhodně vidět někoho, kdo byl vždycky léčen homeopaticky, jak onemocní tuberkulózou, rakovinou a podobně. Léky byly vybrány evidentně dostatečně podobné na to, aby odstranily obraz právě probíhající nemoci, ale nepůsobily dostatečně hluboko k tomu, aby byly schopny vyvrátit její skutečné příčinné faktory. Nebo jinak řečeno, skutečné simillimum nebylo nikdy nalezeno nebo podáno.“ (Bannan, 1994, str. 42).

To všechno ve mně vyvolává otázku, jestli (pokud léčba dívky nebyla úplně správná) odstranění jejích bradavic a černého kašle neponechala její organismus „tak otřesený a podrážděný, že u mnoha, kteří vypadali vyléčení, psora, která byla dříve latentní a dřímající, se nyní rychle probudila, buďto jako svědivá vyrážka nebo do jiné chronické nemoci, která pak dosáhla vysoké závažnosti v krátkém čase, pokud nebyla správně léčena antipsorickým způsobem“ (Hahnemann, 1835, str.134)

Ačkoliv nevím o jakém časovém úseku Hahnemann hovoří, je možné, že pokud bych pacientku viděla v mezidobí od jejího vyléčení do vzniku diabetu, že bych měla dostatečné podklady pro nalezení hlouběji působícího anti-miasmatického léku?

Z tohoto případu jsem se naučila, že je potřeba brát v potaz několik aspektů současného života, které mohou pacienta ovlivnit způsoby, které je velmi obtížné předjímat. V případech traumat během těhotenství jsem si uvědomila, že není dostatečné brát v potaz jen vlastní trauma, ale že se příště určitě pokusím zjistit i kdy přesně v průběhu těhotenství k traumatu došlo.

A dále že musím být daleko více ostražitá v nalezení základního miasmatu v případu. A pokusit se vždy ujistit, že nikde v nejvnitřnějších vrstvách pacienta se nerozvíjí nějaká skrytá nemoc.

A také jsem se z tohoto případu naučila, že je zde i místo pro alopatii. Je veliké štěstí, že byl vynalezen inzulín, protože bez něj by ta dívka bývala zemřela.

Použitá literatura:

Bannan, R.(1994) C.M. Boger Collected Writings,(Paperback ed.) England.Inta Ozols Publisher

Close, S.(1995) The Genius of Homoeopathy,(Reprint ed.) Delhi, India, B.Jain Publishers

Elmiger, J.(2001) Rediscovering real medicine,(paperback ed.) London, Vega

Hahnemann, S.(1835) The chronic diseses, (2nd Edition) volume 1, New Delhi, India, B. Jain Publishers

Hahnemann, S.(reprint 1988) Organon of Medicine (5th and 6th edition,paperback ed.) New Delhi, india, B. Jain Publishers

Kent, J.T. (reprint 1987) Lectures on homoeopathic philosophy, New Delhi, India, B.Jain Publishers

Kent, J.T. (reprint 1988) Lectures on homoeopathic materia medica, New Delhi, India, B. Jain Publishers

Deepak Sharma, http://www.homeopathy.com/diseases/diabetes-mellitus-symptoms-treatment-cure.asp (online) 12.12.06

Tinus Smit, http://www.tinussmits.com/english/dynamic.htm?main=http://www.tinussmits.com/english/inspiring/intro.htm (online) 2006

Vijayakar, P. (2002)Theory of suppression ( 4th edition, paperback ed.) Dadar, Mumbai. Mrs. Preeti Vijayakar

Julian Winston, The Eizayaga Layers Model (online) 2007

Wulf. H.R., Pedersen, S.A., Rosenberg, R (1997) Medicinsk Filosofi,(paperback ed.) Copenhagen, Denmark, Munksgaard.

 

Zdroj: hpathy.com

 

Advanced Studies Program in Homeopathy Prague

Mezinárodní studijní program pro pokročilé homeopaty

Homeopatická akademie logo maléÚčelem tohoto vzdělávacího programu je rozvíjet dál, i po ukončení základního studia homeopatie, znalosti a poznatky našeho oboru. Být v kontaktu s aktuálním stavem odborných znalostí, a to v mezinárodním kontextu. Dosáhnout mistrovského stavu vědomostí, předávaných předními světově známými učiteli homeopatie.

Podrobné informace zde

Diskuze k článku (2 komentáře)

Tomáš Volfschutz (22.1.2021 v 13:19)

@Jiří Čehovský: Ano, je to možné, na druhou stranu, indové jsou rutinéři, vzhledem k jejich rozsáhlým praxím bych školácké chyby nečekal.
Ale já ten článek překládal a publikoval z jiného důvodu – jde obecně o přístup – jsem si v zásadě jistý, že kdyby se některému z našich homeopatů stalo to, co je zde popsané – tedy pacient se vyléčí a vyléčí se podle Heringa a do stavu bez potíží … a pak by po skoro roce přišla nějaká jiná nemoc, nikdo by se nad tím ani nepozastavil a (celkem oprávněně) myslím, že by nikoho ani nenapadlo, že by mohlo jít o chybu prvotní léčby. Proto tuhle úvahu považuji za obohacující, ačkoliv je to celé samozřejmě už “hodně vysoký level” a většina běžných homeopatů u nás se s něčím podobným nikdy nesetká.

Mgr. Jiří Čehovský (21.1.2021 v 12:13)

Možná je to otázka potencí, která zde nebyla vůbec dotčena. Někteří homeopaté se spokojují s potencemi do 200C nebo 100 Q a výš nejdou. Není také dotčen vliv prostředí a stravy, kterému Hahnemann věnoval velkou pozornost, ale mnozí homeopaté je ignorují.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *